O CESTÁCH SVĚTLA,
 JIMIŽ SE PŘIROZENĚ VYLÉVÁ A ŠÍŘÍ

   ”Víš, jakou cestou se šíří světlo?” ptá se Joba Bůh, ne proto, aby vzbudil beznaději, že se toho nedopátrá, ale aby vyvolal touhu dopátrat se toho. Jistě totiž tím, co tam říká Bůh o nemožnosti lovu velryb, jinde pak o hlubinách země, které lidskému rozumu je nemožno proniknout, jinde zase o nespočitatelnosti hvězd a o podobných věcech, míní nesnadnost a nikoli nemožnost, čehož je důkazem, že do všeho toho již do jisté míry proniklo lidské úsilí. Neboť naši seveřané se již naučili vrhat harpuny na velryby, kosmografové se naučili podle země měřit její hloubku a hvězdáři uvést v počet hvězdy rozeznatelné lidským zrakem (neviditelné ani Bůh neukazoval Abrahamovi). Není bezvýznamné ani to, co dosud optikové zjistili o cestách světla. Ukazují totiž s matematickou jistotou vše, co se děje kolem světla, světlem a ve světle (téměř také, co je samo světlo svou podstatou), takže nezbývá místa pro pochybnosti v pravdivost vědy.
   2. Zkoumejme tedy, zda z poznaných cest tohoto vnějšího světla a z porovnání jich s cestami vnitřního světla lze vypátrat základy toho, oč usilujeme, aby vpravdě sama příroda nám označila stezky k tomu umění, umění to pak vedlo nás k provádění toho, co hledáme. Nebudeme však vykládat všechno, co náleží k přirozenosti světla (to totiž sem nepatří), ale co nejstručněji vyložíme poučky a ukážeme po příkladu matematiků to, co se zdá, že patří k našemu úkolu. Řekneme-li však přece o něco více, stojí jistě tato úvaha o světle za to, aby se jasné mysli ani nemrzely ani neznechucovaly, vynaloží-li na to nějaký čas a práci.

Poučka I.

   3. Světlo má svůj subjekt, z něhož vyzařuje, objekt, který ozařuje, a prostředí, jímž prochází. (Jako denní světlo vyzařuje ze slunce na zemi vzduchem. A kterékoli jiné světlo vyzařuje z nějakého světelného tělesa na nějaké tmavé těleso nějakým tělesem průzračným nebo průhledným.) Podobně rozumové světlo, tj. poznání, přichází z věcí přes smyslové orgány do mysli.
   4. Dodatek I. Proto v hmotném světle jsou a pozorují se tři hmotné složky, světlá, průhledná a tmavá. (Odejmi světlou, nebude žádné vyzařování; odejmi průhlednou, nebude žádné pronikání; odejmi tmavou, nebude ozařování, tj. nebude zcela žádný proud, žádné světlo.) Podobně nemůže být žádné světlo poznání tam, kde chybí buď věc nebo smyslový orgán nebo mysl.
   Dodatek II. Celá přirozenost světla záleží v proudění, tj. v pohybu. (Prochází totiž něco z něčeho něčím do něčeho.) Tak také póznávání věcí je jakýmsi přechodem, kterým mysl přechází od něčeho známého k něčemu neznámému prostřednictvím něčeho částečně známého, částečně neznámého.
   Dodatek III. Celá přirozenost světla má svou úlohu, slouží ke spojování vzájemně od sebe oddělených věcí a smyslů (aby se mohlo posoudit, zda o ně máme stát či se jim vyhýbat). Podobně poznávání věcí není samoúčelné, nýbrž slouží k tomu, abychom si je vybírali a užívali jich.

Poučka II.

   5. Ve světle tedy, protože je to proudění, je něco, co proudí, a dále meze odkud, kudy a kam to proudí; a jsou jisté způsoby onoho proudění. Vysvětlení: To, co proudí, je světelný paprsek. Místo, odkud proudí, je samo světelné těleso; kudy proudí, to je průhledné prostředí; kam proudí, to je objekt buď průhledný nebo hladký nebo tmavý. Způsob proudění je přímý nebo šikmý. Stejně při poznávání věcí to, co přechází, jsou podoby nebo vzhled věcí, odkud přicházejí, jsou samotné věci, kudy procházejí, jsou vnější smysly, kam přecházejí, je mysl. Její jistá část je propustná, pro pouštějící světlo, tj, nerozvážnost, jistá hladká, odrážející světlo, totiž pozornost a soudnost, jistá tmavá, rozptylující světlo, tj. rozum, jenž světlo, které načerpal, hned si rozmnožuje uvažováním.

6. Definice

   1. Paprsek je jakýsi tvar nebo podoba světla. (Spatříš jej, postavíš-li zrcadlo proti čemukoli světlému, jako proti Slunci, Měsíci, svíci; ihned totiž uvidíš jeho podobu vyobrazenou v zrcadle. Odkud však je než od dopadlého paprsku?) Tak cokoli se vnáší do mysli, aby za účelem poznání obráželo se v mysli, jsou podoby nebo obrazy věcí.
   2. Světelné je to, co ze sebe vyzařuje paprsky, jako Slunce, Měsíc, hvězdy, svíce atd. Nevysílá však ze sebe paprsky jen to, co je světelné, ale i co je světlé nebo osvětlené, a to mocí světla, jímž je osvětleno. Vidíme totiž, že se v zrcadle zobrazují všechna tělesa proti němu postavená, je-li světlo; nic se však neodráží, není-li světlo. Proč je tomu tak? Proto, že tělesa osvětlená světlem vysílají paprsky, neosvětlená nikoli.
   3. Průhledné je to, co propouští paprsky neporušené. (jako vzduch, voda, sklo, rohovina, některé drahokamy atd. jinak se jim říká průsvitné, řecky diafana.)
   4. Hladké je to, co paprsky neporušené odráží a posílá jinam. (Tak to dělají všechny zrcadlově hladké věci, jako voda, olej, vyleštěný kov, sklo, jemuž je odňata průhlednost atd.)
   5. Neprůhledné je to, co paprsky neporušené odráží zpět (či spíše rozráží) a rozptyluje po sousedních tělesech (jako to činí věci, které mají drsný a hrubý povrch, např. země, kámen, dřevo atd.). Účinek tohoto trojího světla na předmětu (průhledném, hladkém a tmavém) může vidět každý, kdo chce, jestliže pustí do tmavé místnosti, úplně uzavřené, otvorem sluneční paprsek. jestliže totiž dopadne onen paprsek na nějaký otvor v protější stěně, vzduch obsažený v onom otvoru nechá svou průhledností paprsek proniknout a pustí jej ven, aniž po něm zůstane v místnosti stopa, tj. aniž byla rozptýlena její tma jestliže paprsek dapadne na zrcadlo, spatříš odražený obraz Slunce na protější stěně, a konečně jestliže týž paprsek dopadne na samotnou stěnu nebo na něco jíného, co je drsné, odrazí se a osvětlí celou místnost. A tak se také nestejně chovají lidské duše k paprskům pravdy. Některé jsou lenivé a malátné, téměř nic nezachycují, všechno propouštějí bez užitku, jiné s dobrou pamětí dávají dál jedině to, co přijímají. Konečně jiné všechno přijímají, rozebírají, tj. vyvozují závěry a uvažováním směle rozmnožují vědu; jsou to lidé usuzující.
   6. Přímý paprsek je ten, který dopadá kolmo na povrch nastaveného tělesa. Šikmý je ten, který dopadá z boku. Na ty, kteří mají polední slunce nad hlavou, dopadají paprsky přímo; kteří pak je vidí nad obzorem, těch se dotýká jen šikmými paprsky.

7. Zásady o světelném zdroji a o paprsku 

   1. Světelné zdroje, z nichž vyzařuje světlo, jsou buď Bohem umístěny na obloze, jako Slunce, Měsíc a hvězdy; nebo jsou zhotoveny uměle, jako svíce, pochodně atd. Podobně předměty, jež poskytují světlo myslím, jsou buď dány Bohem nebo je pořizují lidé. Předměty, jež dává Bůh a poskytuje našemu rozumu jako světla jsou: I. sám svět, plný věcí; II. lidský duch, zářící vrozenými pojmy. Šalomoun jej proto nazývá svítilnou boží (Přísl. 20, 17). III. K tomu je přidán psaný zákon, o němž týž Šalomoun řekl, že zákon je světlem (Přísl. 6, 23). Světelnými zdroji, které vynalezli lidé, jsou umělecká díla a knihy napsané lidským nadáním. Avšak nakolik se naše svítilny nevyrovnají nebeskému světlu, natolik se lidské spisy nevyrovnají božím.
   2. Vše, co je ve světelném zdroji jako jeho část, stává se světelným, i když někdy více, jindy méně. Září celé slunce, celý plamen svíčky, a to všemi i nejmenšími svými částečkami, ačkoli i na samotném Slunci lze zjistit některé skvrny. Ne že by některé jeho části byly temné, ale proto, že méně září než jiné. Tak všechno, co Bůh na světě, v mysli, v Písmu učinil, řekl a podnítil, je pravda, ačkoli někde je jasnější než jinde. Vezmou-li se však všechny částky dokromady, osvětlují všechno a vytvářejí jedno celé opravdu zářící světlo.
   3. Každý světelný zdroj vydává záři. (Vyplývá to z výměru světelného zdroje.) Tak každá pravda má svůj pratvar nebo podobu, kterou ze sebe vydává nebo podle níž je poznatelná.
   4. Každý světelný zdroj září stále (nebo jinak řečeno paprsky ze světelného zdroje se linou neustále, bez jakéhokoli přerušení, ať to někdo pozoruje nebo ne. Tak Slunce, pokud je Sluncem a každý plamen, pokud hoří, nemůže nevydávat záři). Tak pravda věcí se neustále projevuje svými vlastnostmi, činnostmi a stavy.
   5. Každý světelný zdroj září na všechny strany. (Protože totiž každý bod světelného zdroje je světelný, podle zás. 2. Nevychází tedy ze světelného zdroje, např. ze Slunce, jeden paprsek, ale jakoby nekonečný počet.) Tak každá pravda není pravdou jen vcelku, ale i ve všech nejmenších částkách a jako pravda se projevuje.
   6. Silnější světelný zdroj září více (jako Slunce září více než Měsíc, protože má větší zářivost; Měsíc září více než hvězdy, protože je blíže a má více paprsků. Září totiž více to, co vysílá buď početněji nebo silnější paprsky). Tak pravda se vštěpuje v mysl buď proto, že sama je větší pravdou, jako jsou obecné pojmy, nebo proto, že se častěji naskytuje smyslům jako jejich zkušenost.
   7. Každý paprsek proniká přímým směrem. (A proto postaví-li se mu do cesty jakékoli temné těleso, zcela se přeruší. je to zřejmé na každém stínu, který je zachycením paprsku nebo paprsků. Světelné těleso, které vysílá paprsek, tmavé těleso, které paprsek přejímá, a těleso zastíněné, k němuž paprsky nedošly, nalézají se totiž vždy v téže přímce.) Tak paprsek pravdy dopadá přímo na mysl, do které se vtiskuje. Vstoupí-li mu však do cesty něco nepravého, předem pojatého, je přerušen.
   8. Žádný paprsek nejde do nekonečna, nýbrž jen tam, kam může. (Ukazuje se to na oněch hvězdách, které pro nepatrnost vysílají paprsky příliš slabé, takže je lze spatřit jen optickými přístroji. A svíce rozžatá v noci v široširém poli září dost těm, kteří stojí blízko, vzdáleným méně, velmi vzdáleným zaniká, tj. až k nim svými paprsky nedosahuje.) Tak také příliš vzdálené paprsky pravdy zanikají jak by totiž na mne mohlo mít vliv to, co je od mých smyslů tak vzdáleno, že to ke mně nijak neproniká?
   9. Čím je paprsek světelnému zdroji blíže, tím je silnější; čím je vzdálenější, tím je slabší, a to úměrně ke vzdálenosti. (Vyplývá to z nejbližší předešlé zásady; neboť světlo je nejjasnější ve svém zdroji; odtud se jeho paprsky rozptylují a slábnou. Z toho plyne, že ti, kdo při svíci čtou knihu v různé vzdálenosti od světla, různě se také podílejí na světle. Neboť ten, kdo staví knihu na světlo ve vzdálenosti jednoho lokte, má dvakrát tolik světla než ten, kdo je od něho vzdálen dva lokte; a třikrát tolik než ten, kdo je vzdálen tři lokte; a čtyřikrát tolik než ten, kdo je od něho vzdálen čtyři lokte atd.) Tak z čím větší blízkosti se díváme na pravdu věcí, tím jasněji se ukazuje.
   10. Každý světelný zdroj září kulovitě. (To znamená, že světelný zdroj vysílá paprsky na všechny strany. To je patrné na svíci, zanesené v noci do místnosti, neboť osvěcuje celou místnost, nahoře, dole i po stranách.) Tak také pravda věcí šíří své působení na všechny strany a dává se všem, kteří ji chtějí poznat.
   11. Každé světlo má tedy okruh své působnosti, za nějž se nešíří. Větší světlo má okruh větší, u menšího je okruh menší. (Z toho plyne, že na osvětlení malého místa stačí malé světlo, větší místo vyžaduje světlo větší. Na osvětlení místnosti jistě stačí svíce. Na osvětlení rozlehlého paláce je třeba buď více svící nebo veliké pochodně. Na osvětlení světa sotva stačí tak ohromné slunce.) Tak věci jasné pravdou mají okruh své působnosti větší, méně jasné mají okruh menší. A chápavý duch potřebuje více věcí, méně chápavý se nasytí menším množstvím.
   12. Paprsek nikdy nezaniká ve svém okruhu. (Neboť je-li propouštěn průhledným prostředím, proniká volně kam může, až na okraj svého okruhu; je-li lámán, přechází neporušen jinam; je-li rozptylován, dělí se na četné menší paprsky a vydává svou sílu na věci tím četnější.) Tak pravda věcí je věčná. Nedbá-li jí někdo, ona trvá. Sděluje-li se o ni s jiným, přechází v něj. Rozebírá-li ji kdo nějakým zkoumáním, tím více září a rozmnožuje se.

Zásady o průhledném neboli propustném tělese 

   13. Všechno průhledné propouští paprsky, neprůhledné je zastavuje. (To vyplývá z výměru průhledného a neprůhledného.) Tak pravda věcí prochází smysly, upevňuje se v rozumu a paměti. (Neboť odvedeš-li mi slona z očí, jeho obrázek mi zmizí z oka, ne však z paměti a rozumu.)
   14. Světlo bez průhledného neproniká k neprůhlednému. Tak pravda věcí bez smyslů neprochází k rozumu.
   15. Pronikání světla brání pevné věci, ne proto, že jsou pevné, ale že jsou neprůhledné. (Sklo je zajisté dosti pevné, husté a tvrdé a přece paprsky propouští, protože je čiré a průhledné.) Tak pronikání pravdy do rozumu brání smysly, ne proto, že jsou tělesné, ale proto že jsou zaneseny a zatíženy nečistotou a nejsou jí zbavovány.
   16. Průhledná tělesa se nemohou sama osvětlovat (tím méně jiná tělesa), předávané světlo však hned přijímají a přenášejí k neprůhledným. (To je zřejmé samo sebou.) Tak naše smysly nejsou samy o sobě od přírody způsobilé poznávat pravdu, ale pravdu pocházející z věcí hned přijímají a předávají ji rozumu.
   17. Průhledné těleso musí být čisté, bez jakékoli barvy, aby přijímalo a propouštělo světlo s čistým leskem. Tak smysly, chtějí-li propouštět do rozumu čistou pravdu věcí, musí být čisté, beze vší cízí vlhkosti a jakosti.
   18. Dvojité průhledné těleso láme paprsek a vytváří zkreslené podoby věcí. (Např. kůl ponořený do řeky se zdá být nalomený, ačkoli není, protože jednu jeho část vidíme ve vzduchu druhou ve vodě. Část, kterou vidíme ve vodě, se zdá mít také jinou barvu a větší hustotu než ve vzduchu.) Tak také vnímání věcí, nepřichází-li bezprostředně z věcí, ale z cizího podání, často plodí pokřivené a mylné pojmy.
   19. Proto všechno, co je v lomu paprsků, má zkreslenou polohu, tvar a barvu. (Neboť se zdá, že je položeno buď výše nebo níže, že je větší nebo menší, nebo jinak zbarvené než vskutku je.) Tak také všechno, co poznáváme prostřednictvím předsudků, poznáváme křivě. 

Zásady o hladkém předmětu odrážejícím světlo, tj. o zrcadlech věcí 

   20. Každé zrcadlo odráží zachycené paprsky. Tak každá pozornost vtiskuje přijatou pravdu rozumu.
   21. Zrcadlo nastavené silnějšímu parsku odráží jej silněji, je-li nastaveno slabšímu, odráží jej slaběji. (Co je paprsek silnější nebo slabší, vyplývá ze zásady 8. Přibliž zrcadlo ke svíci na vzdálenost jedné dlaně a odrazíš její světlo velmi silně kam chceš. Ale vzdal totéž zrcadlo na několik loktů a uvidíš, že je bude odrážet stále slaběji.) Tak pozornost, čím více se přibližuje samotným věcem, tím více poznatků přijímá a vtiskuje rozumu; čím je vzdálenější, tím přijímá jich méně.
   22. Každé zrcadlo vrací tolik světlosti, kolik jí přijímá, tj. buď celý obraz světlé věci nebo jeho část. (Např. svítí-li celé slunce, vrací je celé, jestliže polovina, vrací polovinu.) Tak také pozornost přijme a propustí do rozumu tolik věcí, kolik jí jich ukážeš.
   23. Rovné zrcadlo vrací obraz stejný s věcí. (Ani větší ani menší. Rovná jsou ta zrcadla, která nemají povrch ani vydutý ani vyhloubený.) Tak pozornost, je-li jí tolik, kolik je třeba, stačí odhadovat věc podle její hodnoty.
   24. Vyduté zrcadlo vrací obraz menší než je věc. Tak pozornost málo soustředěná přijímá věci jen příležitostně a neposuzuje jejich velikost.
   25. Lomené nebo jinak zkřivené zrcadlo ukazuje obrazy věcí zlomené a zakřivené. Tak pozornost rozptylovaná na mnoho věcí nebo nestejně na věci soustředěná působí, že představy věcí jsou nejasné, nestejné, pokřivené a nepřirozené. 

Zásady o neprůhledném tělese, rozptylujícím světlo

   26. Každé neprůhledné těleso zadržuje světelné paprsky (tj. zabraňuje jim pronikat dále). Tak rozum v sobě zadržuje pravdu věcí, protože pravda nemá kam by hlouběji pronikala než do rozumu.
   27. Každé neprůhledné těleso tím, že zadržuje paprsky, je rozptyluje, tj. působí světlo. Poněvadž totiž přirozenou podstatou paprsku stejně jako světla samého je pohyb, nemůže se zastavit tak, aby pevně utkvěl, nýbrž buď přelétá celý jinam, jako je tomu při zpětném lomu, nebo se celý rozptyluje po okolních věcech jako při odrazu, kdy se rozptýlený paprsek nazývá světlem. Rovněž rozum nepřijímá do sebe pravdu věcí proto, aby na ní přestával, nýbrž buď ji jako zrcadla odráží na jiné tím, že je učí, nebo sbírá i jiné poznatky od jiných lidí a tak v krátké době zmnohonásobí světlo poznání i sobě i jiným.
   28. Světlo také vysílá paprsky a kde dopadne na neprůhledné těleso, odráží je. (Proto optikové dělí světlo na dopadající a odražené. Dopadajícím nazývají to, které přímo ze samého odraženého paprsku září na tělese, jež odráží paprsky. Odraženým nazývají to, které vzniká ze světla, jež jinde opět naráží na neprůhledné těleso a znovu se odráží zpět a rozptyluje.) Tak i chápání, nejen to, které pochází bezprostředně z věcí, ale i to, jež je vyvozeno uvažováním, plodí zase jiné úvahy.
   29. Odražené světlo je menší než světlo dopadající. Spojí-li se však oboje, je větší. (Neboť obrátíš-li knihu, kterou chceš číst, k paprskům slunce, budeš jistě mít víc světla, než obrátíš-li ji ke stěně, od níž by ti osvětlovalo knihu světlo odražené. Nejvíce však budeš mít světla, soustředíš-li dohromady i světlo dopadající ze slunce i světlo odražené od zdi.) Tak pochopení věcí bezprostředně vnímaných je jistě větší než jakékoli dohady pocházející z úvah. Nicméně však úvahy a zkoušení pravdy různými způsoby činí porozumění věcem po každé stránce pevnější a jasnější.
   30. Světlo několikrát odražené mizí nakonec ve stínu a ve tmě. Tak světlo uvažování, čím více se vzdaluje od věcí a smyslů, tím se stává nejasnějším, jak se např. stalo světlu náboženství. Neboť původně od Boha zákonem a vrozenými pojmy přijaté světlo znalosti Boha a různě rozšiřované různou tradicí v lidském rodu, přece skončilo ve stínech, nejen u pohanů, ale i v samotné církvi, protože lidé nedbali zákona, pramene to světla, a předávali si navzájem jen světlo odražené tradicí. A tak se víc a více vzdalovali od jasného dopadajícího světla.

Zásady osvětlování věcí 

   31. Vcházejícího světla přibývá pomalu. (Když se např. z jisker zažehuje pochodeň, nejprve se vykřesává jiskra z neprůsvitného křemene; když dopadne do troudu, doutná a když se přisune síra, plane a konečně září jako rozžatá pochodeň nebo louč. Tak když se noc mění v den, předchází zora, pak úsvit, potom svit vycházejícího slunce, konečně sama záře vyšlého slunce atd.) Tak zcela přirozeně před přesně rozčleněným poznáním věcí předchází poznání změtené, před jasným předchází matné a zazáří teprve, když se postupně rozvinulo.
   32. Světlo činí viditelným všechno, na co na své cestě dopadne. (Protože tmu hned rozhání a nutí ji ustoupit.) Tak podstata nebo dobrá idea kterékoli věci, ať se jí zmocňuje kterýkoli rozum, dává mu světlo a zapuzuje nevědomost.
   33. Světlo nedopadá jinak než dotykem (čili světlo neosvětluje nic než to, čeho se dotýká paprsky). Ani ideje věcí nemohou vnikat do rozumu jinak než jsou-li s ním spojeny prostřednictvím smyslů.
   34. Světelný paprsek směřuje přímo k věci, jež je přímo proti němu položena, k šikmé šikmo, k odvrácené nasměřuje. (Tak slunce na vrcholu své dráhy nejvíce svítí a žhne, na obzoru méně, pod obzorem vůbec ne.) Tak podoby nebo ideje věcí, obrátíš-li pozornost přímo k nim, dobře se vštěpují, slaběji, obrátíš-li ji slaběji, vůbec ne, jestliže ji vůbec neobrátíš.
   35. Více světel, pojících paprsky dohromady, zvětšuje světlo. (To je vidět na místnosti, již osvětlí více svící mnohem jasněji než jedna.) Tak také mysl čím více poznatelných věcí pozná, tím je v ní světlo vědění větší.
   36. Větší světlo však zastiňuje menší. (Když totiž svítí slunce, nevnímáme ani světlo měsíce, ani hvězd, ani rozžaté svíce pro jeho nepatrnost proti oné větší záři.) Tak také, jestliže něco vznešeného, velebného, božského rozněcuje ducha v mysli lidské, zaujme jej celého tak, že slábne touha, přemítání a úvahy o věcech nižších.
   37. Veliké světlo má sílu vzbudit velké teplo. Tak z velkého světla v rozumu nabývá vůle velký sklon k tomu, co je dobré, a velkou nechuť k tomu, o čem se jasně ví, že je to špatné.
   38. Světelné paprsky mohou být soustředěny, sjednoceny a zhuštěny, takže se sbíhají v jednom bodě. (To se děje s paprsky soustředěnými a sebranými v jedno vydutým průhledným nástrojem.) Podobným uměním lze soustředit sílu mysli, když se spojí smysly a představivost a zaměří na jednu věc.
   39. Tak soustředěné světlo svítí a pálí velmi mocně. (Tím způsobem byla totiž vytvořena žhnoucí zrcadla i z nejstudenějšího ledu, jak se vypravuje.) Tak soustředí-li se paprsky porozumění věcem v jedno, mohou velmi mocně působit v duších, takže nejen silně ozařují rozum, ale zapalují a zaněcují i vůli, i když se soustřeďují na věci zanícení nehodné (přízemní, nečisté, škodlivé).
   40. Světlo je nejprve v tělese světelném, v druhé řadě osvětleném. Tak pravda je nejprve ve věcech, teprve na druhém místě v mysli, jež správně věc chápe.

Zásady o vidění věcí 

   41. Všechna světelná tělesa působí na zrak. Tak všechny věci, kterým lze rozumět, směřují k rozumu jen když se obracejí k mysli.
   42. Samotné světlo nezpůsobuje vidění, nýbrž vyžaduje příslušný úkon oka. To samo má také svou stavbu, činnost a cesty, kterými vychází vstříc světlu. Tak pravda věcí, ačkoli se rozumu ukazuje prostřednictvím smyslů, přece nezpůsobuje porozumění, nespolupracuje-li rozum.
   43. Aby oko vidělo, je třeba obracet je k tomu, co má vidět. Podobně rozum je třeba zaměřovat na to, čemu má porozumět.
   44. Oko není třeba osvětlovat, ale věc, kterou má vidět. (Stejně tak kterékoli zrcadlo, stojící ve stínu, zachycuje obrazy věcí umístěných na světle lépe, než kdyby také samo bylo umístěno na světle. Příčinou toho je, že světelné paprsky jsou silnější než paprsky z osvětlené věci. Podle výměru 2. a zásady 29. Zasahuje-li tedy světlo svou září oko, brání, aby byly viděny jiné věci, protože oslepuje podle zásady 36. Proto ti, kdo mají vpadlé oči, vidí lépe, a chtějí-li něco zdaleka spatřit při zářícím světle, dávají si dlaň nad oči, aby pokud mohou, odvrátili od očí sluneční záři. Tak chceme-li jasně porozumět nějaké věci, není třeba týrat a nutit nadání, nýbrž jasně vyložit pravou podstatu věci, jíž se má rozumět, a hned se jasně pochopí.
   45. Oko nevidí kolem dokola, ale jen před sebe. (Řekli jsme předtím, že světlo se šíří na všechny strany - zásada l0.-; tomu není přízpůsobeno oko, které stačí zachycovat jen paprsky věcí umístěných před ním. A proto se má obracet přímo jen k té věci nebo její části, kterou chce vidět.) Podobně pozornost mysli svou povahou směřuje k jednomu; nutíš-li ji k více věcem zároveň, nic nepochopí správně, protože smysl upřený na několik věcí je matnější než upírá-li se ke každé zvlášť.
   46. Jako světlo tak i zrak má okruh své působnosti, za nějž nesahá. (Protože oko vidí kuželovitě; základnou kužele je průměr viděného tělesa, vrcholem pak střed oka. Tak tedy na obvodu oka (nebo panenky) se vytváří obraz věci; je-li věc blízko, větší, je-li daleko, menší atd.) Stejně rozum nevniká dobře do podrobností věcí, nepřiblíží-li se na přiměřenou vzdálenost.
   47. Aby oko jasně vidělo, nechť nemá žádnou jinou vlastnost. (Neboť lidem se žloutenkou se všechny věcí zdají žluté, protože mají oko naplněno barvou žluči. Lidem s černou žlučí se zdá všechno tmavé atd.) Tak rozum, aby viděl věci čistě, musí být prost jakékoli předpojaté domněnky.
   48. Čisté oko nevidí nic jinéko ani jinak než jak se mu věc ukazuje. (To jest nevidí jinou věc než tu, kterou mu ukazuješ, a to tu její část, kterou mu ukazuješ, v té poloze, tvaru a barvě, v kterých ji ukazuješ. Ukazuješ-li člověka, vidí člověka; ukazuješ-li jej celého, vidí celého; ukazuješ-li část, vidí část; ukazuješ-li jej stojícího, vidí stojícího; ukazuješ-li ležícího, vstávajícího, padajícího, bílého či černého, vidí jej právě takového.) Podobně rozum zdravé mysli pochopí právě to a právě v takové velikosti a jakosti, co v jaké velikosti a jakosti se mu v jasném světle sdělí vjemem, protože jako každé zrcadlo i každé oko a každý rozum přijímá a zobrazuje snadno světlé jako tmavé, krásné jako hanebné, mrtvé jako živé, nebe jako zemi atd.