Vymezme ještě lépe, co máme správně rozumět slovy všechno, všichni, veskrze, aby se nezdálo, že se pokoušíme o něco nemožného nebo méně potřebného nebo dokonce nesprávného.
   2. Slovem všechno rozumíme, co Bůh v této škole světa lidem buď již odhalil nebo dále ještě odhalí, ať jsou to věci věčné, ať pomíjející, ať duchovní nebo tělesné, ať nebeské či pozemské, ať přirozené nebo umělé, ať bohoslovné či filosofické, ať dobré nebo zlé, ať obecné nebo zvláštní.
   3. Věčným věcem se totiž lidé mají učit, protože jsouce určeni k věčnosti nemohou neznat bez nebezpečí věčného zatracení svůj cíl. Současně se však mají učit pomíjejícím, protože přes ně se jde k oněm věčným.
   4. Lidé se mají učit věcem duchovním (protože sami svou lepší částí jsou bytosti duchovní), aby dobře znali sami sebe (stvoření boží). Protože však přebýváme v těle a dokud jsme naživu udržujeme se tělesnými věcmi, musíme znát i ony věci určené k našim zdejším potřebám, aby něco nepoznaného nás nepřipravilo o užitek, který skýtá, nebo aby něco špatně poznané a nenáležitě osvojené nám neškodilo.
   5. Nebeským věcem se mají učit, protože nebe je naší vlastí a dům našeho otce je místem, v němž se nám připravují příbytky. Máme je tedy znát, ba lidé mají být co nejhorlivěji naplňováni touhou po požívání věčných rozkoší. Protože však Bůh k nám nyní nemluví o oněch nebeských dobrech nebeskými slovy, nýbrž pozemskými a líčí nám je obrazy věcí pozemských (skláněje se k slabosti naší nynější nechápavosti, Job. 3, 12), je třeba také, a dokonce dříve, porozumět těmto pozemským věcem, abychom jejich přispěním snáze pochopíli ony nebeské, protože se nemůže stát, aby pochopil sílu metafor nebo alegorii ten, kdo dříve nepochopí, odkud se metafory nebo alegorie čerpají.
   6. Nevyhnutelně je třeba se učit přirozeným věcem, protože jsou viditelným zrcadlem neviditelné boží vznešenosti a klíčem k mnoha tajemstvím Písma svatého a konečně idejemi, formami a normami našich prací (aby byly rozumné). A tyto tři užitečné věcí pro tvorstvo především nyní máme mít na zřeteli, aby nebylo pochyb, že ono úplné světlo posledního věku se zaskvěje především z těchto pochodní božích. Pozdržme se tedy na tomto místě a vysvětleme ony věci důkladněji.
   7. Jak mnoho má být pro poznání Boha čerpáno skvělým způsobem ze stvoření, nechceme již dokládat jinak než svědectvím velkého theologa, který napsal: Jako z neznalosti pravých základů světa a z neznalosti věcí se řítíme do různých omylů o Bohu a do mnoha mylných pověr, tak zase pravou znalostí těch věcí se nemálo přibližujeme pravé zbožnosti. Hanebně se mýlí ti, kdo (jak Augustin) vypravuje v knize o původu duše) praví, že vzhledem k pravdivosti víry nic nezáleží na tom, co si kdo myslí o tvorech, jen když správně smýšlí o pravém Bohu. Omyl při poznávání tvorů odvádí totiž mysl od Boha (Zanch. Hexaem. str. 4 a 5). A je pozoruhodné, že anděl s nepomíjejícím evangeliem zvoucí všechny rody, kmeny, jazyky a národy, aby vzdávaly Bohu slávu (věříme, že to bude v tomto posledním osvíceném věku), čerpá důkazy z přirozených věcí, protože Bůh stvořil nebe a zemi, moře a prameny vod (Apok. XIV. 6, 7). Budiž tedy považováno za jisté, že čím lépe se ukáže příroda, tím více se zaskvěje vznešenost tvůrce a jeho velebnost mezi všemi.
   8. Řekli jsme také, opírajíce se o dobré důvody, že klíčem k tajemství Písem bude správné pochopení věcí přirozených. Vždyť každý je jistě nejlepším vykladačem svých slov. Protože tedy nejmoudřejší Bůh je stejně tvůrcem Písma jako přírody; je nemožné, aby někde nesouhlasila pravda vtištěná věcem s pravdou vyjádřenou jeho slovy a aby sama sebe nevysvětlovala, jestliže by se někde zdála těm nebo oněm málo srozumitelná. Slouží tedy sobě navzájem jako komentátor a tlumočník, Písmo spíše z hlediska obecnosti, příroda spíše z hlediska jednotlivostí. Písmo totiž obecně učí odkud jsou tvorové a jakou silou trvají a jaký konečně mají cíl. Ale jednotliví tvorové ukáží pravý smysl jednotlivých míst Písma (kde pod obalem jsou vykládána tajemství), např. že si Bůh ve Starém zákoně přál, aby to, co se mu podává jako oběť, se spálilo ohněm. Proč to? Zkoumej přirozenost ohně a pochopíš, kam směřuje boží příkaz. Víme totiž, že je trojí působnost ohně, svítit, zahřívat a pohybovat se. Kdo tedy tento obraz vysvětlí tak, že řekne, že Bůh požaduje od těch, kteří se mu nabízejí za obět (1) světlo poznání, to jest (jak vysvětluje apoštol, Řím. 12, v. 1) rozumovou poctu, (2) teplo vroucnosti (3) a pohnutí dobrého úmyslu, čili nové poslušnosti, zda nepoznáme, že objevil za literou smysl? Nechtěl rovněž Bůh, aby se mu obětovalo bez soli. Proč to? Jestliže znáš přirozené vlastnosti soli, nemůže ti uniknout tajný smysl. Sůl je totiž svou podstatou stálejší než všechna tělesná stvoření a pro tuto stálost je jakoby neporušitelná (ani totiž sama nehnije a ani nedovoluje posoleným věcem hnít). A jestliže někdy musí měnit vnější tvar (jak se stává octne-li se v látce, která jí škodí - vodou se totiž rozpouští a rozplývá, ohněm praská), nemění přece svou přirozenost, ani jí neztrácí. Neboť i ta voda, která rozpouští sůl, musí přijmout přirozenou vlastnost soli, ,a sůl rozpadlá púsobením ohně na malé částečky, je touž solí. Nemáme tedy věřit, že Bůh tímto symbolem doporučuje svým vyznavčům stálost v úskalích a ohni? Podobných věcí je Písmo plno. A jejich smysl se může správně pochopit jen z pravé znalosti věcí přirozených, nemluvě ani o podobenstvích. Ó jak významné bude toto světlo, budeme-li celé Písmo vyvozovat z harmonie přírody, přírodu pak pravdivě symbolizovat v Písmě!
   9. Také jsem řekl, že ve věcech přirozených jsou nám předepsány vzory našich činů a že proto je třeba poznávat cestu přírody bez omylů, abychom mohli naše cesty vykonávat bez spletitého bloudění. Viděli to už dávno ti, kdo řekli, že umění je napodobitelkou a dcerou přírody; rovněž ti, kdo řekli, že příroda je nejlepším vůdcem a že kdo ji následuje, nemůže se mýlit. A v tom smyslu bylo řečeno ještě více. Ale nikdy se to neukázalo tak jasně, jako se to již za pomoci boží (po zažehnutí pochodní všeobecné harmonie) ukazuje, že všechny nedostatky a omyly dřívějších věků (ve věcech uměleckých, mravních, politických a církevních) vyplývaly z neznalosti věcí přirozených a že náprava věcí, kterou čekáme, vzejde z lepšího pozorování cest moudrosti boží ve tvorech. Tak velice záleží na tom, zda se ví nebo neví, jaké nám Bůh dal předpisy. Nechť tedy platí to, co jsme vyslovili, že je nutno učit se všem přirozeným věcem.
   10. Ale nemají se opomíjet ani věci uměle vytvořené, jednak proto, že umění přírodu zobrazuje nebo také udržuje v mezích, zmocňuje se jí a tak ji nutí vyzrazovat nám svá tajemství, jež uvádí v širší známost, jednak proto, že slouží k rozmnožování životních příjemností (jimiž osvícený věk bude spíše oplývat než jich mít nedostatek).
   11. Řekl jsem také, že se má učit věcem theologickým a filosofickým, tj. právě tak těm, které se týkají víry, jako těm, které se týkají rozumu a mysli. Věcem víry se má učit důkladně, protože spravedlivý je živ svou vírou, a tato je jedinou cestou k věčnému životu. Věci rozumu nemají být pomíjeny, protože jimi se lišíme od zvířat a jimi se opevňujeme, abychom si lehkovážně nedali namluvit podvodníky nějaké nerozumné věci. Ale ani smyslové věci nemají být pomíjeny, protože připravují cestu rozumu a chrání jej od omylů. Protože tedy smysly slouží rozumu a rozum víře, nic z toho nesmí chybět dokonalému světlu, nebo se určitě zbavíme nástrojů k osvícení duší. Ani nevěřícím nemohu totiž mluvit o víře jinak než slovy rozumu, rozumně jim ukazovat, jak v tajemstvích naší víry není nikde obsaženo nic než pravda a spása, protože nikdo nemůže věřit tomu, co pokládá za neuvěřitelné, a nelze jinak způsobit, aby se ukázalo, že taková věc je uvěřitelná, než určitou silou důkazů. Abych tedy mohl mluvit s nevěřícím o tajemstvích víry, musí být připraven poznáním věcí nižších, aby si zvykl na tytéž názvy jako já, naučil se přebývat v mezích harmonie a poslouchal pak ostatní trpělivěji a toužil (jsa již získán příjemností harmonie) poznávat hbitěji a konečné rád podlehl pravdě správně poznané.
   12. A není důvodu, proč by někdo namítal, že apoštolové nezačínali filosofii, ale šli přímo k tajemstvím víry. Oni totiž, protože byli mimořádnými nástrojí božími, byli také opatřeni i mimořádnou vlastností, aby zázračnými slovy a činy uváděli v úžas smysly všech a podrobovali všechen rozum poslušnosti víře. My pak nyní uvažujeme o normální cestě jak vzdělávat lidi (ačkoli ji nemůžeme nalézt, neukáže-li ji Bůh). Ale nelze ani popřít, že ony mimořádné nástroje přinesly lepší výsledky kdykoli připadly na lépe připravené osoby. Rovněž tak nelze popřít ani to, že Bůh sám více vyznamenává svými nadpřirozenými dary ty, kdo před tím byli dobře vzděláni věcmi nižšími, smyslovými a rozumovými. Je to zřejmé u Mojžíše (vzdělaného dříve než byl povolán Bohem ve veškeré moudrosti Egypťanů a vynikajícího slovy i skutky, Skut. 7, 22) a rovněž u Daniela, Šalomouna, Pavla a oněch tří králů, kteří se nejdříve dověděli o příchodu Kristově a teprve jejich prostřednictvím jiní. Tak se boží moudrost nezdráhá jít po stupních, budovat svá díla na vlastních základech a dobře osvojené nižší dary korunovat přidáním vyšších (Mar. 4, 21, 25). Dokonce i knihu svých zjevení, Písmo svaté, uznal Bůh za vhodné začíti fysikou (tj. popisem stvořeného světa), pak teprve vkládat věci přirozené, umělé a matematické (o číslech, měrách a vahách). Proč by tak činil, nemají-li tyto věci žádný význam pro přípravu duší k lepšímu pochopení duchovních tajemství? Proto nežádá bez příčiny Augustinus, aby se nikdo neznalý počtů a věd neodvažoval zkoumat tajemství boží. Kyrillos pak praví, že filosofie byla dána národům jako katechismus k víře (kn. 1. proti Julianovi). Clemens Alexandrijský dodává: ]ako Židům byl učitelem víry v Krista zákon, tak byla filosofie učitelem pohanům (Stromat. kn. 1, kap. 3). A Huartus (ve Zkoumání nadání, moje str. l0) říká: Velmi se mýlí všichni, kdo se domnívají, že nadpřirozené vědy dříve než začnou být vštěpovány nevyžadují předchozí průpravy (člověka).
   13. Konečně bude pro tento účel nutno v novém světle vybudovat novou filosofii, aby nebylo třeba uchovávat onu starobylou filosofii řeckou, která byla tolika způsoby usvědčena jako nedokonalá a kusá, zmatená a převrácená, ale hlučná a útočná a která způsobila křesťanství tolik škod; a aby nebyli Izraelité stále nuceni chodit brousit své radlice a motyky, své sekery a své lopaty k Filištíským, nýbrž měli doma meče a všechno potřebné nářadí a v den boje nic nepostrádali (1 Sam. 13, 19, 20, 21, 22).
   14. Řekl jsem také, že se má v plném světle učit o věcech dobrých a zlých. To druhé se může zdát na první pohled divné a pošetilé. Ale jinak tomu nemůže být, protože znalost všeho, i zlého, je dobrá (vždyť Bůh a andělé znají zlo, a přece proto nejsou zlí) a prospěšná, ba dokonce potřebnná: znalost dobrých věcí zajisté proto, aby bylo možno je žádat, hledat, milovat a pečlivě střežit (po neznámém se netouží), znalost zlých pak aby bylo lze je nenávidět a jim se vyhýbat. Proto máme-li dobro sledovat a zlu se vyhýbat, je zajisté třeba pečlivě rozeznávat jedno od druhého, jak to však učinit bez předchozího pečlivého poznání obojího? Ďábel v ráji oklamal člověka tím, že mu ukazoval jen dobré věci a skrýval zlé. Aby tedy déle nemohl klamat, musí být z domněle dobrých věcí sňata maska, aby se nám každé zlo ukázalo takové, jaké je samo o sobě. Pak nebude mít moc vábit a klamat, ale bude odstrašovat a varovat před zkázou. je úplně pravda, že až dosud není pro lidi nic zhoubnějšího než neznalost zde a onde skrytého zla. Nevystříhají-li se ho lidé z neznalosti, upadají do něho. Proto se ďábel stále snaží, aby lidé neznalí, co je dobro a co zlo, ba docela aby považovali dobro za zlo a zlo za dobro a ochotně se nechali spoutat těmito řetězy nevědomosti. Naproti tomu Bůh vždy činí dobro a zlo zjevným; dobro nařizuje a slibuje za odměnu, zlo však zakazuje a vyhrožuje za ně trestem. To tedy bude pravým a plným napodobením boží moudrosti: znát dobro a konat je, znát zlo a vyhýbat se mu. Čím dokonalejši bude obojí, tím lépe. Neboť čím lépe poznáváme dobro, tím horlivěji je milujeme; tak také čím lépe budeme znát zlo, tím pilněji se ho budeme stříci. Není totiž v lidské povaze (ani narušené), aby sama na sebe přivolávala záhubu, ale v jakési chvatné touze po dobru, jež opravdu se ukazuje, buď nepozoruje zlo, které se pod ním skrývá nebo sama sebe klame vyhlídkou na únik, protože hned nenásleduje trest (zmiňuje se o tom Šalomoun, Kaz. 8, 10, 11). Aby tedy nemohla naše mysl sama sebe tak hloupě dále klamat, má jí být skutečné zlo stavěno na oči, aby se musela hrozit a odvracet od věcí, která jí určitě přinese jistou záhubu, Zkrátka neznalost je sama o sobě zlem, protože je temnotou. Znalost, i zla, je dobrá, protože je světlem. V některých případech však (protože jsme narušeni), je lepší něco nevědět. Tedy i něco skrývat (věci všetečné a oplzlé) bude dobré.
   15. Řekl jsem konečně, že se má učit obecnému a zvláštnímu; dodávám, že i pokud lze, nejzvláštnějšímu. V něm totiž spočívá opravdu znalost věcí a užitek ze znalosti, nikoli v obecném. A čím více kdo zná jednotlivých věcí (ovšem dokonale, věcně, ne podle zdání), tím sklízí bohatší plody svého vědění. Protože však jednotlivé věci jsou samy o sobě čímsi rozptýleným, je třeba sbírat je pomocí řádu do jakýchsi svazků.
   16. Potud o tom, co jsou ony všechny věci, kterých máme v universálním světle učit a učit se. Když pak radíme, aby se všichni podíleli na tomto konečném světle, nechceme tím, aby i řemeslníci, sedláci a ženy se cele věnovali knihám, ale aby nikdo z nich se nezanedbával v tom, co je potřebné všem. Např. aby nikdo nebyl hloupě neznalý sebe, tvorstva a Boha; mimo to, aby se každý vzdělal pro své zvláštní povolání, aby ti, kdo někoho řídí, uměli řídit nebo vládnout a ti, kdo jsou podřízeni, uměli být podřízeni nebo ovládáni. Všichni, pravím, mají být učeni lidským věcem, protože jsou lidé, božským věcem, protože jsou obrazem božím, věčným věcem, protože jsou čekateli věčnosti jinak by zajisté bylo lépe narodit se zvířaty, protože věc, která se sama zvrhla, stává se sama horší než věci špatné. Ani škola světa se nebude moci nikdy vrátit do řádu shodného s božím úmyslem, nezačnou-li všichni, kdo do ní byli posláni, konat to, proč sem byli posláni. Začít však nebudou moci, jestliže budou neustále setrvávat ve své temnotě, a pravé podmínky k opravdovému prohlédnutí jim neposkytnou ti, kdo je neznají tak, jako je začínáme, díky poučení božímu, prohlédat my. Naší starostí tedy budiž zařídit věc lépe než tomu bylo u řeckých filosofů, kterým Origenes (6. kniha proti Celsovi) vytýká, že pro pýchu byli podobni oněm lékařům, kteří nedbali o lid a léčili jen zámožné. Ale co jiného dělají ještě dnes ti, kteří se snaží svou prací prospět toliko některé části lidí (buď té, která je přijala do své skupiny, nebo té, která si je najala za mzdu, nebo se chápou jiných příležitostí, aby se snad někomu líbili)? Nás ať pokorná láska nutí, můžeme-li, přát všem stejně dobro podle příkladu Krista našeho i jeho apoštolů a podle napomenutí moudrého Siracha: ]akýpak je užitek ze zakopaného pokladu a ze skryté moudrosti? (Kaz. 20, 31). A Kristovo pravidlo je: Nikdo nerozsvěcuje lampu, aby ji postavil pod kbelec, ale na svícen, aby svítila všem, kdo jsou v domě.
   17. Jsou-li lidé, kteří by řekli (víme však, že jsou), co bude pak, stanou-li se všichni moudrými? Zevšední vzdělanci i vzdělanost, dojde ke zmatení stavů, kdokoli kdekoli se pustí do učení ostatních nebo do posuzování náboženství a státního zřízení. Odpovídám 1. Nezbytně špatný musí být stav státu či náboženství, jehož bezpečnost závísí na nevědomosti a otroctví poddaných Pravé náboženství a pravé státní zřízení (jaké si přejeme pro celý svět) jsou věci světlé, mají svou bezpečnost od světla, nikoli od tmy. Nežádáme přece, aby se všichni stali vědci (to totiž nepřipouští ani nadání lidí, ani prostředí a stav, ani to nevyžaduje žádná potřeba), ale aby se všichni stali dosti moudrými ke spasení (2 Tim. 3, 15). Tato moudrost jednak nevyžaduje takovou přípravu jako učenost, jednak není proč by ji někdo někomu záviděl, leda kdo má mysl zlou, závidějící Bohu jeho slávu, rozumnému tvoru pak účast na blaženosti se svým Stvořitelem. Takováto zvrácenost, vlastní zatraceným duším, má být vzdálena každému lidskému srdci.
   18. Když si přejeme, aby všechen boží lid prorokoval (tj. jasně rozuměl zjevené vůli boží), přejeme si toto: Za prvé, aby se pečovalo o spásu všech, a aby, jestliže někteří zahynou, nezahynuli naší vinou, ale svou. Za druhé, aby se dbalo o mír a veřejný klid, aby se každý věnoval božímu povolání (kterému rozumí) a choval se na svém místě pokojně. Pochopí totiž všichni, že blaho jednotlivců (i jeho samého) závisí na společném blahu všech. To však nelze zachovat neporušené, nevytrvá-li každý na svém místě a ani je neopustí, ani jiným jejich neodejme. Za třetí, když si přejeme, aby všichni byli moudří, přejeme si to proto, aby toto světlo (jež se stane zcela universální) se mohlo jistějí zachovat v přítomnosti a rozšiřovat k potomkům. Neboť jestliže i prostý lid neporozumí, co je nezbytné k jeho spáse a nebude-li rozumět dobrému řádu věcí, kdo tomu bude učit jeho děti? Kdo na ně bude dohlížet? Konečně to, co se tvrdí, že lid pohrdá učenci, potom se docela změní. Neboť nelze dát žádný vhodnější lék než právě tento jediný, aby lid věděl, co znamená být vzdělaným. Nyní totiž se lid neobdivuje učencům, protože jim nerozumí. V budoucnu si jich však bude vážit, protože v nich bude spatřovat plameny onoho světla, jehož u sebe uvidí jiskry a jichž bude s rozkoší užívat. Zůstane ovšem velký rozdíl mezi lidmi vzdělanými pro denní potřebu a vzdělanými důkladně a odborně. To ukazuje sám Bůh, když oznamuje, že světlo měsíce bude jako světlo slunce. Dodává však, že světlo slunce bude sedmkrát větší.
   19. Třetím cílem universálního světla je, aby se věcem učilo veskrze, tj. nikoli ledabyle a pro jméno, nýbrž tak, aby to, čemu se kdo učí, také si osvojil. A aby kterýkoli poněkud pokročilejší žák této školy byl s to říci svým učitelům to, co řekli Samaritáni své první kazatelce: již nevěříme proto, že nám to říkáš ty, ale protože jsme sami nabyli poznání a vědění. Proč bychom totiž chtěli, aby žáci školy světa zústávali stále žákyr Augustinus považuje za hlupáky ty, kdo se raději učí než vědí, a raději se potýkají než vítězí a raději chtějí jíst než se nasytit, tj. ty, kdo neužívají prostředků aby dosáhli cíle, nýbrž zaměstnávají se jen proto, aby se zaměstnávali. Abychom tedy byli moudří a s námi i celý svět, učme lidi (v této škole boží moudrosti, která se již již má napravit) učit se, ne aby se učili, ale aby věděli; vědět však ne aby věděli, ale aby přikládali ruku k činu, aby konečně přikládali ruku k činu ne proto, aby tak činili, ale aby se dosáhlo cíle všech činů, jímž je klid a blaženost.
   20. K tomu dojde, budeme-li je učit dřívějším věcem dříve a přednějším předněji, všemu pak vlastním názorem a vlastní stálou praxí. Dřívějším dříve, tj. postupně, od prvního a nejnižšího se povznášet přes prostřední k poslednímu a nejvyššímu. Neboť tak teprve se stane jasným všechno, když jedno z druhého samo plyne; a pevným, když se jedno druhým podepře. Přednějšímu předněji, tj. nedopouštět, aby věci méně důležité způsobovaly zdržení a ubíraly místo důležitějším, nýbrž aby se konaly lehčí lehčeji, vážnější vážněji s ustavičným zřetelem k důležitějším cílům. Vlastní názor vyžaduje, abychom věci potřebné k vědění lidem nepřikazovali mocí (věda totiž je věcí svobodnou, ráda se vlévá do myslí svobodných), ani je nepodávali prostým vypravováním, byť i sebepřesnějším, ale abychom pokud je to možné, předkládali smyslům bezprostředně samotné věci, aby všichni viděním viděli, hmatáním hmatali a věděním věděli, že všechno je, jaké je. Neboť to teprve znamená vědět, jestliže víme, co každá věc sama o sobě je, ne jaká se říká, že je. Vědět něco podle cizího rozumu neznamená vědět, ale věřit; jako jíst cizími ústy neznamená jíst, ale vidět jiné jíst. Jako koláč, který jíš ty, a víno, které ty piješ, nechutná mně, jako slepý nevidí obraz, o kterém mu vídoucí vypravuje, že jej vidí, tak také když mi druhý vypravuje, co ví, viděl, četl a zakusil, to já proto nevím, ale věřím, že on to viděl, četl a zakusil. A s takovým přibližným věděním (které spočívá na víře příkládané autoritě učitelů a tak spíše na, cizím než na vlastním rozumu) se dosud spokojoval svět (jakkoli poněkud nerad a občas se bouřil a dožadoval prolomení závor zajetí), protože četné takové věci, temné a zmatené, se nám dochovaly z oněch dřívějších věků. Avšak je čas, abychom postoupili od počátků k dokonalosti a nebyli již kolísavými dětmi a nenechávali se vláčet větrem jakéhokoli učení, ale abychom byli moudrými jako dospělí muži, aby nikdo nemohl naši moudrost usvědčit buď z povrchnosti nebo přetvářky nebo z nějaké škodlibé nedokonalosti.
   21. Tak tomu ovšem bude teprve tehdy, až se odvrátíme od všech lidských autorit a budeme následovat samotného Boha jako jediného, svrchovaného učitele pravdy, jenž stačí sám sobě. Odnikud odjinud nebudeme čerpat své vědění a víru než přímo z pravých jeho zdrojů (z knih přírody, Písma a svědomí), a to vlastními svými nádobami (vlastními smysly, vlastním rozumem, vlastní vírou). Nechť se tedy nestane, abychom nadále bloudili světem bludišt lidských svědectví a názorů různých autorit o věcech. Nechť se nestane, abychom se dávali k disposici jako vůdci slepých (slepými se tím způsobem staneme brzy sami) a jiným vnucovali ty či ony výpisky z božích knih místo samotných spisů a jejich četby. Zasluhují si však být klamáni ti, kdo následují spíše lidi než Boha a spokojují se se stíny místo věcí. Avšak je čas, aby s tváří odkrytou v Kristu (jehož prostřednictvím učinil, řekl, oduševnil a oduševňuje Otec všechno, co bylo učiněno, řečeno, napsáno a oduševněno) před sebou všichni viděli vlastníma očima cesty a konce cest a vidouce ve světle božím světlo, chodili po stezkách světla.
   22. K rozmnožení a jistotě tohoto světla přispěje však i to, že se nebudeme bát pouštět na oči i lidské nálezy nebo výtvory. Jestliže se totiž podílejí na pravdě, upevní obecnou pravdu; jestliže jsou mylné, zaniknou při porovnání s tímto nejjasnějším světlem, jako mizí stín při přiblížení se světla, a tak také doznáním lži a nicotnosti vydají svědectví pravdy. Chci, aby se na všestranné posílení tohoto universálního světla, které zajisté vystupuje především a dostatečně z božích svítilen, skutků, výroků a vnuknutí božích) mohly připouštět i svítilny lidské moudrosti, buď planoucí nebo čadící, které již nebudou na obtíž, a1e spíše budou svým způsobem na prospěch oněm, kdo chodí v božím světle.
   23. Nakonec jsme připojili k vlastnímu názoru praxi, protože nestačí něčeho se zmocnit vlastními smysly, ale je třeba častého opakování (pozorováním toho, co lze pozorovat, a konáním toho, co lze konat), aby se došlo až k neomylné jistotě. To směřuje k tomu, abychom školu světa chápali v budoucnu nejinak než jako zřízení, jež celé kypí praxí, teprve potom očekávejme všeobecné ozáření (universální jas).