KAPITOLA XVI.

ZPŮSOB A METODA UNIVERSÁLNÍCH KNIH

   Chceme, aby universální knihy byly pravými a vzorně uspořádanýrni souhrny všeho, co lze vědět. Budou mít proto tři přednosti: úplnost, řád a pravdu. Úplnost, aby obsahovaly všechno, co přispívá k dočasnému a věčnému stavu, bez jakékoli škodlivé mezery. Řád, aby všechno plynulo v úplné souvislosti od prvních věcí přes prostřední k posledním. Pravda, aby všechno bylo vykládáno tak, jak to je či jak se to stalo nebo jak se to děje bez jakékoli příměsi výmyslu a nepravdy.
   2. Pro rozličné předměty, rozličné cíle a užití bude třeba tří takových knih, protože všechny ony věci, jejichž znalost, shrnutá v jedno, má vyvolat ono universální světlo rozumu, lze brát v úvahu trojím způsobem. Totiž:
      I. Buď v jejich kořenech a zdrojích podle toho, jak obecnost věcí, trvající podle obecných idejí v přetržité souvislosti, váže se jakýmisi pouty věčného řádu a pravdy.
      II. Buď rozptýlené ve své větve a potoky, tj. v částečné výsledky podle toho, jak v samotném běhu světa všechno postupuje podle daných idejí nebo se od nich vzdaluje.
      III. Nebo naposledy podle toho, jak ten, onen, tento sdělil své myšlenky světu v různých výstřelcích, obrazech, přeludech nebo svědectvích o věcech, jež pozoroval, viděl a poznal.
   3. Znalost věcí podle onoho prvního způsobu činí lidi moudrými, podle druhého zkušenými, podle třetího učenými. Moudrý má totiž vědět mnoho universálně, tj. znát společné formy nebo ideje věcí a podle nich soudit o všech jednotlivých věcech. Zkušený má vědět o mnoha jednotlivých věcech ze spolehlivých zkušeností. Konečně učený má vědět mnoho z podání (ať je to obecné nebo zvláštní), jak je to popsáno u spisovatelů.
   4. Protože do těchto tří skupin možno zahrnout vůbec všechno, co lze vědět, je třeba pořídit tři knihy věcně od sebe odlišné.
Z nich první nechť se nazývá PANSOFIE a nechť obsahuje samo jádro věčné pravdy, tj. všechen základní stav věcí, jak jsou ve svých ideích (jak jdou a přicházejí všechny z jednoho počátku mezemi jednoho řádu k jednomu pevnému stavu věčnosti).
Druhá se nazývá PANHISTORIE. Vysvětluje všechnu rozmanitost jednotlivých věcí, tj. všechny jednotlivé činnosti věcí, případy a výsledky (které dosud byly poznány) od vzniku věcí až podnes.
Třetí bude nazvána PANDOGMATIE. Bude probírat různá buď správná nebo mylná mínění různých lidí o věcech, kdekoli a jakkoli byla pronesena.
   5. Pansofie bude tedy obsahovat prostě všechno, co potřebují všichni, kdo chtějí být moudří, aby lidé, vidoucí v jasném světle cíle všech věcí, prostředky k cílům a neklamné užívání prostředků, byli s to všechno zaměřovat k dobrým cílům a postupovat k nim bezpečně dobrými a spolehlivýmí prostředky (což teprve znamená být moudrým).
   6. Panhistorie podá věci, i když ne stejně a přímo potřebné všem, přece ale potřebné svým způsobem, protože znát průběh jednotlivých věcí v jednotlivostech (ve věcech přirozených a umělých, mravních a občanských, a posléze i duchovních upevní universální moudrost, objasní ji a podstatně zvětší.
   7. Pandogmatie nebude ani tak nezbytná jako prospěšná pro ty, kdo budou toužit po plné učenosti budou se jí moci volněji věnovat. Jako totiž tomu, kdo spěchá k nějakému místu stačí znát přímou cestu vedoucí, aniž by znal kliky rozcestí a ony odchylky, které se kolem oné cesty vyskytují. Přece však znát ony okliky a odchylky poutníkovi nejen neškodí, ale činí ho jistějším na správné cestě a zabezpečuje před omyly. Tak tomu, kdo spěchá k cíli blaženosti stačí pravdivě znát cíle našeho života a prostředky k jeho dosažení určené, i když nebude vědět, jak se rozličně jiní lidé mýlí nebo chybují. Znát však, jak se jiní různě od pravdy odchylují, může nás učinit bezpečnějšími. Tak k většímu upevnění společné pravdy poslouží, budeme-li znát všechna učení národů, náboženství, filosofii, sekt a spisů.
Neboť všechno, co pravdivého přinášejí, nás posiluje, co přinášejí nepravdivého, ukáže se jako nerozumné. Konečně bude možno tam (v Pandogmatii) spatřit zápas světla a tmy vlastní každému věku a duchu a marnost všech lidských úvah (jsou-li jen záležitostí spekulace a nedrží se jasně v mezích věcí samých).
   8. Zkrátka Pansofie bude představovat trvalá pravidla o všech věcech. Panhistorie bude výčtem příkladů (s dostatečným úvodem). Pandogmatie bude představovat výjimky nebo aspoň různé výklady různých textů pravdy. O každé z nich je třeba se zmínit podrobněji.

PANSOFIE

   9. Tato kniha nebude ničím jiným než náležitě spořádaným přepisem knih Boha, přírody, Písma a duši urozených pojmů, aby každý, kdo ji bude číst a chápat, četl a chápal současně sebe, povahu věcí a Boha. Bude tedy knihou (1) nejuniversálnější, rozvírající před očima všech všechno, co je člověku třeba k tomuto i budoucímu životu vědět a věřit, konat a očekávat. (2) Knihou postupující zcela přímo, nepřihlížející k ničemu zvykem převzatému, toliko k věcem samým, aby stejnou harmonii, jakou se pojí věci samy, poutaly se a pojily ony pojmy mysli. (3) Bude knihou nejvíce přihlížející k řádu, tj. ze všech základů již jednou položených a přijatých tak vše vyvozující; že ustavičně poplyne jedno z druhého a o ničem nebude možné pochybovat, nic nepřipustit, nic nepřijmout s libostí a radostí (jako společnou pravdu). Vybuduje se tedy celé dílo ze základů, jež jsou samy sebou jasné, a z důsledků nezbytně plynoucích, protkaných občas slavnými sentencemi, uznanými již souhlasně lidským pokolením. Tak stálým zachováním rozdílu mezi tím, co je nutně a co náhodně pravdivé, unikne se nebezpečí opírat něco o domněnku, nýbrž uzná se jen to, co jistě obstojí ve zkoušce smyslů, rozumu a božího zjevení, takže nebude možné nic proti tomu tvrdit ani tomu odepřít souhlas.
   10. Účelem této knihy nebude ani tak vzdělávat učence jako lidi moudré, tj. rozumějící cílům svým a cílům všech věcí, prostředkům vedoucím k dosažení cílů, a správnému užívání prostředků, aby nikdo nemohl zabloudit od cíle své blaženosti, pomíjející i věčné, leč by se kdo raději chtěl úmyslně řítit na scestí než kráčet rovnou a skvělou cestou světla a pravdy. Dávajíc tedy nepřetržitý, pravý a přirozený rozbor světa, bude všechno, co kde je, předvádět lidským myslím v přirozeném uspořádání, aby se jasně a zřetelně ukázalo, odkud vše pochází, kam vše směřuje a jakými cestami (ať jdou přímo nebo bloudí, a kam nakonec i ty, které bloudí, se navrátí).
   11. Zkrátka bude třeba, aby kniha Pansofie byla nanejvýš úplná, aby mimo ni nic nebylo a ani se mimo ni nedalo nic myslet. A nanejvýš snadná, aby všechny její podstatné části byly srozumitelné i všem prostým lidem (stálým postupem od prvních věcí k posledním, od nejnižších k nejvyšším). A nanejvýš celistvá, aby mimo její základy nic nezůstávalo, aby se o ní větším právem mohlo říci, co Cicero řekl spíše uhlazeně než pravdivě o stoické filosofii (5. de finibus): Podivuhodná je u nich souvislost věcí. Poslední odpovídají prvním, prostřední jak prvním, tak posledním, všechno všem. Vidí, co následuje, co nesouhlasí; a jako v geometrii dal-li jsi prvky, můžeš z nich odvodit všechno. Nechť se tedy pansofie střeží usilovat o domnělou harmonii, řád a pravdu (kterou nenachází ve věceh, ale k věcem přimýšlí); nechť rozvíjí jen ty věci, které může jasně dokázat. O těch, které nezná, ať pomlčí, dokud Bůh a čas je také nezjeví. Že se totiž bude pansofické světlo samo vyvíjet vždy k většímu a lepšímu, vysvitne z dalšího.

PANHISTORIE

   12. Ta nebude ničím jiným než jasným divadlem běhu věcí (přirozených i umělých, mravních a duchovních), které již ve svých obecných idejích byly popsány v pansofii. Bude jaksi ukazovat stálé zápasy přirozených forem s hmotou, přirozených podstat vzájemně mezi sebou, umění s přírodou, zákonů se zvyklostmi, lidské rozumnosti s výsledky věcí, moudrosti boží s lidskou pošetilostí, laskavosti nebeské s nevděkem světa, shovívavosti boží s naší opovážlivostí a spravedlnosti s tvrdošíjností. Bude ukazovat s jakou stálostí zachovává své zákony příroda, s jakou rozmanitostí z nich vybočuje a pohrává si, jakými pokusy byly vystopovány tajné síly věcí a kde se minuly úspěchem. Pak budou následovat dějiny věcí lidských, zvláště v občanském a církevním stavu, aby se vědělo, co se kdy přihodí pozoruhodného, co by se nám a potomkům mohlo hodit k napodobení nebo k výstraze.
   13. Zvláště však se bude toto dílo zabývat co nejpečlivěji a nejpilněji shromažďováním dějů přírodních, protože tu především se tají základy naší moudrosti a základy k založení pravé a dokonalé pansofie. Avšak cesty přírody jsou velmi jemné, je v nich obdivuhodná rozmanitost a často pod podobným vzhledem objevují se věci nepodobné, ba i protichůdné a naopak. Mnohé věci se také dosud vykládají značně opředené bájemi. Přijímat je bez ověření znamená klamat sebe sama.
   14. A protože při takovém množství věcí nestačí na všechny ani píle ani věk žádného člověka, ani se nikde na jednom místě nevyskytuje dostatek všech, dále protože některé pokusy nemohou postupovat jinak než pomalu, po léta a věky (jako v chemii a astronomii), je nezbytně třeba indukitvních dějin, v nichž by se spolehlivé skromáždilo a zpřístupnilo všechno, co kdy bylo přesně pozorováno a neklamně poznáno jako pravé, a tak by dostatečným prozkoumáním jednotlivých případů a jejích vzájemným srovnáním objevily se samotné universální zákony přírody. Takové induktivní dějiny nemáme nikde kromě astronomie. Proto je studium přírody ztíženo mnoha nesnázemi. Nechť tedy platí: V přirozených věcech si napříště nesmíme počínat tak, abychom věřili každému papíru nebo snu, ale musíme se snažit, aby dostatečnými pokusy bylo napřed ustáleno všechno, co by mohlo být pravdivým svědectvím o věcech, jestliže nechceme stále klamat sebe i jiné (a tytéž věci, jak jsme je podle vypravování přijali, tak zase předávat jiným).
   15. Co se týče celé Panhistorie, bude třeba pečlivě dbát téchto dvou věcí: Předně aby se sem nepřimísilo něco nepodstatného, nepravdivého a nejistého, neboť se mají psát dějiny, ne bajky nebo výmysly. Pak abychom nepopisovali všechny pravdivé věci, ale jen ty, které je důležité vědět, buď aby se jimi řídil duch při uvažování o věcech, buď aby se jimi získávala rozvážnost při zacházení s věcmi, nebo aby se jimi vštěpovala zbožnost a vážná bázeň duše před boží vůlí. Jsou totiž mezi hanebnostmi některé věci, jež je lépe nevědět než vědět, jež ukazovat nebo vypravovat by znamenalo jim učit. Proto věci hanebné, oplzlé a jim podobné nechť jsou zamlčeny a jak připomíná apoštol, raději ať nejsou mezi křesťany ani jmenovány.
   16. Proto ti, kdo připravují med pravé moudrosti (jejímž počátkem i koncem je bázeň Páně), mají následovat bezúhonnost včelek, které všechno, co je v květech špatné a jedovaté, ponechávají pavoukům a nesnášejí to do úlů. A jako potopa vyhladila z paměti (kromě jednoho pokolení) zločiny dřívějšího světa, tak naše knihy ať zahalí tmou zločiny předešlých věků. Budou se ovšem vyskytovat ve starých knihách, v žálářích knihoven, tam však bude dovolen přístup jen mužům pevným. Nevinná mládež a prostý lid se jich musí vystříhat, aby se jim nenabízely svody.

PANDOGMATIE

   17. Stalo se zvykem považovat za učené ty, kdo si četbou co největšího počtu autorů osvojili znalost různých věcí nebo názorů na věci. A doporučuje tuto věc Sirach těm, kdo se chtějí věnovat dílu moudrosti, aby vyhledávali moudrost všech předků (Eccles. 39, 1). My tedy, když pátráme po všech cestách moudrosti, nemůžeme ani tuto pominout. A protože hledáme universální moudrost, je naší povinností doporučit všechny spisovatele bez výjimky (kteříkoli, kdykoli, kterýmkoli jazykem, o kterékoli věci sdělili světu své myšlenky). Jinde jsme ukázali, že je svým způsobem pravdivý výrok onoho dávného muže, že žádná kniha není tak špatná, aby neobsahovala něco dobrého.
   18. Protože však již máme tolik tisíc spisovatelů a někteří z nich (buď pisálkové nebo hlubší autoři) třeba i sami by stačili zaměstnat ducha, bylo by neúměrným úkolem zabývat se jednotlivci jak jsou a se všemi jejich spisy a myšlenkami (zvláště tomu, kdo je zaměstnán životními pracemi, a nejvíce, pansofickými, a soustředuje se spíše na věci než na úsudky o věcech, a raději vidí prosté a přímé cesty pravdy než tolik odchylek od ní, zvláště když vůbec nám mají spíše ležet na srdci ty věci, které se mají vykonat než které byly vykonány), je jistě třeba pořídit nějaká stručná vydání, v nichž by se podstatné myšlenky jednotlivých spisovatelů tak vybraly a sestavily, aby, bylo-li by komukoli libo poznat třeba všechny názory všech, nebylo by nemožné, ani nesnadné. Tuto obtíž už tedy budou muset někteří jednou podstoupit, aby jí zbavili provždy všechny ostatní. Neradíme, aby byli odstranění existující spisovatelé, ať jsou jacíkoli, nýbrž doporučujeme, aby z nich byly pořízeny výtahy nebo stručné přehledy, indexy a kartotéční výpisky, z nichž by se snadno poznávaly všechny názory spisovatele (o kterékoli věci). Samotní spisovatelé nechť přesto zůstanou neporušení na svých jevištích, v knihovnách, pro případ, že by někdy bylo třeba radit se se samotnými prameny nebo že by milovníkům rozličné vzdělanosti bylo milé procházet se po oněch starobylých loukách.
   19. Knihu Pandogmatie bude třeba psát podle zákonů dvou předchozích knih, aby obsahovala všechno, uspořádaně a pravdivě. Když říkám všechno, nemyslím všechny podrobnosti a zbytečnosti, které se vyskytují i u slavných spisovatelů (natož u horších), nýbrž všechno to, o čem jsme přesvědčeni, že má význam buď pro potvrzení nějaké pravdy nebo pro odhalení nějakého omylu. Jinak správně napsal Quintilián: vyhledávat, co kdy kdo třeba zcela bezvýznamný řekl, je znamením buď přílišné ubohosti nebo jalové chlubivosti a odvádí a utápí ducha, který se mohl raději věnovat jiným věcem atd.
   20. Když říkám uspořádaně, rozumím řetěz století, jak žili a psali jedni spisovatelé po druhých. Tak se mají prohlížet a vylupovat jádra z každého spisu, a to asi tím způsobem, který můžeme sledovat v jádře otců Abrahama Sculteta. Uznáme-li jej za vhodný, bude třeba k dílu přidat index trojího druhu: I. index spisovatelů v abecedním pořádku, II. index národů a jazyků, jimiž spisovatelé psali, III. index materiálu buď v abecedním nebo pansofickém pořádku.
   21. Když říkám, že Pandogmatie má být psána pravdivě, chci, aby myšlenky a názory byly uváděny čisté bez nějakého líčidla nebo přetvářeny v něco jiného, jak se často stává, když ze stranické nenávisti nebo z náklonnosti se připíše výrokům spisovatelů jiný smysl, než který měli na mysli, nebo se jejich myšlenky zatemňují lehkomyslně zkomolenými slovy a větami. (Podívejme se, co k této věci krásně připomíná Verulámský, kn. 3. O zvelebení věd kap. 11, o učení starých filosofů;. Lékem na to bude, aby se každý spisovatel uváděl přesně vlastními slovy bez jakékoli změny, aby čtenář viděl pravdivý obraz každého autora, nikoli masku, kterou mu nasadil někdo jiný. Spisovatel Pandogmatie bude uvádět názory, nikoli provozovat censuru.
   22. Sice i censura by po věrném výkladu úplného spisovatelova mínění byla na místě, kdybychom se neobávali rozvláčnosti. Šlo by o to, že bychom jednak porovnávali myšlenky spisovatelů se základy pansofickými, aby bylo jasné, do jaké míry dosahují pravdy nebo se od ní vzdalují, jednak bychom srovnávali názory spisovatelů mezi sebou a poukazovali na to, co je pravdivého v tom či onom, a ukázavše střední cestu pravdy, navzájem bychom je smiřovali (pokud lze, s pravdou však pokud je třeba). Není pochyby, že je to většinou možné, jestliže správně porozumíme podstatě obojího tvrzení.
   23. Předpokládáme totiž, že nikdo se zdravým rozumem, a nad to ještě zušlechtěný studiem moudrosti, nestanoví nic bez důvodu, takže i v každém omylu se tají nějaká pravda. Spisovatel zaměřený příliš na jedinou pravdu nechal si uniknout jiné pravdy sbíhající se s ní a připojil něco mylného. Mají tedy většinou ti, kteří si vzájemně odporují, každý svou vlastní pravdu. Kdyby rozuměli svému pravému vzájemnému vztahu, přestali by se potýkat. Např. Aristoteles vyvrací Empedokla, který řekl, že světlo slunce se v okamžiku rozleje od východu k západu. Aristoteles tvrdil, že to není možné. Kdo z nich má spíše pravdu? Oba mají pravdu, jestliže se správně porozumí samotné věci. Protože totiž slunce by bez ustavičného vysílání paprsků nebylo sluncem, nepočne na nás vysílat světlo až tehdy, kdy se nám vynoří nad obzorem, ale, dříve než se vynoří, jsou již jeho paprsky rozestřeny ve vzduchu nad našimi hlavami. Jakmile se tedy ukáže, v témž okamžiku nás obklopují paprsky, které se snížily. A tak správně říká Empedokles, že v okamžiku jsme obestřeni světlem. Ovšem ne proto, že nás obklopují tytéž části paprsku, které teprve tehdy ze slunce vyzařují, ale paprsky již před tím nad námi rozestřené. Proto Aristoteles správně zdůrazňuje postupný pohyb a popírá, že se může ozáření uskutečnit v okamžiku.
   24. Spisovatel Pandogmatie může ovšem někdy upozornit, že žádné z protichůdných tvrzení není správné. Např. peripatetikové tvrdí, že oheň je nejlehčí, Huartus naproti tomu říká, že je nejtěžší (ve spise Scrutinium Ingeniorum). Zde bude třeba říci, že se zbytečně přou, protože podle skutečné pravdy (kterou získává a odhaluje Pansofie), není oheň ani lehký ani těžký. Oheň totiž není součástí světové hmoty nebo prvků, nýbrž silou působící na hmotu a zanechává hmotu takovou, jakou ji nachází (těžkou nebo lehkou), neboť rozžhavený kov není ani sám o sobě lehčí ani těžší. Stejně tak voda.
   25. To jsou tedy universální knihy, jež budou nejpravdivějšími svítilnami universálního světla, jestliže budou řádně zpracovány podle svých idejí. Budou totiž plně poskytovat těchto sedm užitečných věcí: I. Že v budoucnu nebudeme mít slovo ”vzdělanost” bez obsahu. II. Že nebudeme muset lovit vzdělanost po tak ohromných knihovnách a unavovat ducha bezmeznými pracemi bez konce, protože tímto velmi půvabným souhrnem budeme zproštěni nekonečných oklik. III. Že bude příjemné zabývat se touto vzdělaností (ačkoli přehlednou, přece jen všude plnou a důkladnou). IV. A že ti, kdo se přesto budou chtít obrátit k spisovatelům samým, budou mít již připraveny klíče a dveře před sebou otevřené, aby mohli do všeho vnikat. V. Takže nikdo nebude mít důvd, aby si ošklivil vědy a umění, když ho tolik věcí bude lákat. VI. Proto bude moci být svět naplněn pravými vzdělanci a pravou vzdělaností - a to je to, co hledáme. VII. A konečně, že toto světlo universální moudrosti bude moci samo sebe stále více čistit a rozmnožovat, neboť tyto knihy si budou prokazovat vzájemnou pomoc. Pansofie totiž ukáže Panhistorii, které věci má zvláště pozorovat a sledovat, Panhistorie pak časem opraví novými zkušenostmi Pansofii, jestliže se někde mýlila v stanovení idejí věcí. Pandogmatie konečně vybídne tu i onu, aby se různé věci lépe pozorovaly, pilněji zkoušely a konečně přesněji konaly a aby se všude jakékoli nedostatky doplňovaly. A tak bude možné s pomocí boží stále doufat v rozmnožení světla.