KAPITOLA XX.

JAKÝ STAV SVĚTA MŮŽEME OČEKÁVAT PO TAKOVÉ ÚPRAVĚ?

   Dobře víme, že známá slova Kristova "Není vaše věc znát časy nebo příhodnosti časů, které otec v moci své položil" (Skutk. 1, 7), napomínají nás k umírněnosti ve zkoumání tajemství božích plánů, ovšem jen pokud je otec ukryl a neodhaluje je ani předpovědmi ani uskutečněním nebo pořádáním prostředků vedoucích k uskutečnění. Kdykoli se však již ukazují předzvěsti božích skutků a plány se začínají provádět, když dokonce z nejbližších příčin lze předvídat nejbližší důsledky, tu není projevem nerozvážnosti, nýbrž povinné vděčnosti a úcty, zdviháme-li hlavu, rozhlížíme-li se kolem a vztahujeme-li i ruce k přijetí božích darů.
   2. Proč bychom tedy i my nedůvěřovali, že cestami světla již otevřenými se strojí záhuba království temnot, kdežto světlu a pravdě že se strojí vítězství a triumfy? Uvažme však podle jednotlivých bodů, več můžeme doufat podle základů již položených a shodných s věštbami proroků, abychom měli nad čím plesat Hospodinu. Naše mínění je toto:
   3. Až budeme mít pravou vševědu (jakou od božího milosrdenství očekáváme), vejde pravé světlo, ve kterém se odhalí podstata všech věcí, takže nic nezůstane nepoznaného ve věcech největších i nejmenších, zřejmých i skrytých, podle slov Kristových: Nic není tajného, co by nemělo být zjeveno, aniž co ukrytého, co by nemělo být poznáno a vyjít na světlo (Luk. 8, 17). Že se vskutku až po dnešní den skrývá v pokladnicích božích, přírody, Písma a v zákoutích lidského ducha mnoho neodkrytého, to poznávají ti, kteří pozorují, že se odtud každodenně dobývají nová tajemství, a při tom vidí, že daleko více jich ještě zbývá. Nesluší se však domnívat, že to, co zůstává utajeno, se zachovává nebi, protože tyto knihy jsou dány tomuto životu, ne budoucímu, kde Bůh nebude učit podobenstvími a obrazy, ale dá patřit na sebe sama tváří v tvář. Jestliže opravdu všechny ony obrazy patří tomuto životu, je třeba, aby se všechny v tomto životě staly zjevnými, aby se nemohlo zdát, že byly dány nadarmo a že Bůh učinil sám, co jiným činit zabránil, že totiž (zde, onde, tuhle) rozžatá světla skryl pod kbelec a nevystavil je na veřejný svícen k užitku všech, kdo jsou v domě světa (Luk. 8, 16 a Mat. 5, 11).
   4. ]ako je tedy pravda, že se dosud mnohé skrývá, co nikdo nezná, tak je pravda, že to všechno Bůh hodlá zpřístupnit. A všechno ovšem pravdivě, ne prostřednictvím domněnek a dohadů, ale odhalením samotných příčin věcí, aby všichni, kdo se budou dívat, jasně viděli nejen, co jsou ony věci, z nichž se skládá celá stavba světa a celé ústrojí církve a všechen souvislý obsah všech věků, ale také proč nemůže něco z toho chybět nebo být jinak než je. A pak se vyplní, co je předpověděno, že přijde čas, kdy se lidé přestanou učit od lidí (to jest nedají se zavádět lidskými autoritami) (Jer. 31, 34), že začnou být opravdu vyučenými od Boha (Iz. 54, 13), to jest budou sledovat samotná díla boží, slova a vnuknutí a jimi se budou řídit, protože knihy boží budou otevřeny, aby každý, kdo je bude číst, jim zároveň rozuměl. Tím se stane, že lidé nejen uvěří tajemství božím (což dřívějším věkům stačilo k blaženosti; podle slov Kristových Blažení, kteří uvěřili, Jan 20, 29), ale také jim budou rozumět. Tímto rozmnožením světla rozhodl Bůh zvelebit poslední věk (Iz. 32, 4. Jer. 30, 24. Dan. 12, 4. Zjev. 22, l0). Tuto milost a slávu dá Bůh svým svatým, aby nepotřebovali slunce ani měsíc, protože on sám bude věčným světlem, až vztyčí svůj společný stánek s lidmi (Žal. 84, Iz. 60, 19. Zjev. 21, 3). Ne že se bude nedostávat vůdců k pravdě nebo jejich učitelů (jinde předpovídá Bůh, že jich bude pak zvlášt hodně (Iz. 30, 21, 22), ale že nebude těch, kteří by se stali vědci a učiteli lidí, nebo které by si lidé za ně vybrali, protože všichni budou uznávat za samotného a jediného učitele Krista (Mat. 23, l0). Učitelům se pak budou stále říkat slova Samaritána: Neuvěříme tobě pro to, co mluvíš atd.).
   5. Až budeme mit universální školy (to jest až se zavede universální vzdělání lidí, aby se všichni učili dané knihy číst a chápat), nastane rozšíření světla ke všem vůbec, aby všichni od největšího k nejmenšímu poznávali Hospodina (Jer. 31, 34) a aby se země naplnila známostí Hospodina, tak jako je moře naplněno vodami (Iz. 11, 9). Nebude tam více žádného ve věku dětinském (Iz. 65, 29), nýbrž dospějí všichni k jednotě víry a k poznání syna božího, v muže dokonalé, v úroveň mužného věku Kristova, aniž budou více dětmi (Efez. 4, 13, 14).
   6. Až budeme mít universální sbor moudrých lidí, nebude možno, aby byl nedostatek světla, a tmě bude uzavřen návrat jednak tím, že universální světlo ozáří všechny, jednak že bude dosti těch, kteří by neustále šířili světlo stále početnějším lidem. A světlo samo se bude množit v myslích všech, tak jako se každoročně množí plodiny země, neboť dobré semeno, kdekoli vržené do země, vydává brzy mnoho jiných ze sebe. To jest, co se předpovídá u Izaiáše: Otevřeny budou jeho brány bohatě (60, 11). Též: Nezajde více slunce tvé a nezmenší se tvůj měsíc, protože tobě bude věčným sluncem Hospodin, až se skončí dny tvého smutku. Lid tvůj se bude skládat ze samých spravedlivých atd. Nejmenší vzroste v tisíc, a maličký v silný národ. Já Hospodin to v pravý čas učiním (v. 20, 21, 22. Viz i Iz. 33, 20, 21 a Jer. 50, 19, 20 a jinde).
   7. Až budeme mít universální jazyk a až vejde v užívání národů, stane se celý svět jeho obyvatelům přístupným, takže bude podle libosti a beze vší překážky každému možno, třeba po všech pásmech cestovat, vyučovat i učit se. Neboť budou-li si všíchni rozumět navzájem, budou všichni jako jeden kmen, jeden národ, jeden dům, jedna škola boží. Pak teprve bude zřejmo, co to znamená, že celá země je učiněna jako rovina (Zach. 14, l0), a že není více vidět národ hluboké řeči, jíž bys neslýchal, a jazyka cizího, jemuž bys nerozuměl (Iz. 66, 18, 33, 19), že se národům vrací vyvolené rty a tak že jsou shromaždovány po rozptýlení babylonském (Mojž. 11, 1, 7, 8), když znovu začal Hospodin budovat Sión a zjevovat se ve své slávě (Žal. 102, 16, 17, 19, 23).
   8. Tehdy zajisté přispěchají národy k tomuto světlu vzešlému na Sióně, aby se procházely v jeho světle (Iz. 60, 1, 2, 3). A obrátí se k Hospodinu všechny končiny země (Žal. 22, 28), přijde množství národů, sletí se jako hustá oblaka a jako holubice k oknům svým (Iz. 60, 5). Národy přinesou své syny v náručí a dcery své ponesou na ramenou (Iz. 49, 22). Všichni, kteří zbudou ze všech národů, které bojovaly s ]eruzalémem, přijdou, aby se klaněli králi, Pánu zástupů (Zach. 14, 18, 20, 21).
   9. Když to uvidí Izraelité, rozptýlení nyní na čtyři strany světa, shromáždí se také, aby poznali svou tmu. A jak začnou prohlédat, budou sami hledat Hospodina, Boha svého a Davida krále svého (Oz. 3) a sami se obnoví velkou obnovou. Takovéto slavnostní sliby (v posledním celkovém slavném obnovení židů) vyskytují se všude v Písmech.
   10. Potom se stane, že po zrušení monarchie hlinitoželezné kámen utržený z hory zabere celou zemi, tj. že všechna království budou Pána našeho a Krista jeho (Dan. 2, 35, 45. Zjev. 11, 15). To neznamená, že nebudou králové zemí a vladaři národů (že totiž i potom budou jasně vyplývá z Žal. 72, 11 a 102, 16, 23 a 138, 4. Iz. 49, 23 a 60, 3, 10, 11, 16 atd. a 62, 2. Zjev. l0, 11). Ale nebudou šelmami, které trhají a požírají jiné, a netvory, kteří zdvihají války proti jiným a pro své potěšení potírají a pošlapávají všechno, co se jim namane. Všichni budou jako ochočení lvi, uvedení v řád Kristova stáda (Iz. 11, 7), vládci míru a vykonavatelé spravedlnosti, pěstouny církve (Iz. 60, 11), aby nebylo na zemi více slyšet o násilí, pustošení nebo útrapách (Iz. 60, 17, 18). Neboť budou zahubeni, kdo teď ničí zemi (Zjev. 11, 18).
   11. Tak bude Kristus, který dosud vládl uprostřed nepřátel, vládnout bez nepřátel. Ona dvě období jeho vlády jasně ukazuje žalm (110, v. 2 a 3) a apoštol (1 Kor. 15 v. 24 až 49). Neboť ačkoli se obecně toto poslední období (o království nad nepřáteli danými mu za podnožku) vztahuje k věčnému životu, který začne posledním soudem, apoštol zakazuje tak tomu rozumět, když předpovídá, že v onen čas bude zcela zrušeno každé vladařství a vrchnost a tvrdí, že také sám Syn odevzdá království Bohu a Otci, aby byl Bůh vším ve všech (v. 24, 28). Rovněž když praví (v. 26), že poslední nepřítel bude zahuben smrtí. Tedy ostatní nepřátele je třeba zahubit dříve než je zahubí smrt, totiž v samotném tomto smrtelném životě, aby se říše světa staly říšemi Pána našeho a Krista jeho (Zjev. 11). To se stane tehdy, až se obnoví Izrael (Skut. 1). To pak bude časem obnovení všech (Skut. 3, 21), jak bylo ukázáno v době před Zákonem a v době Zákona. Je totiž vžité mínění, že světu je vykázán trojí čas, bez Zákona, čas Zákona a čas Mesiáše. Avšak každý z předchozích časů měl dvě období. Proč by je neměl mít i třetí? Před Zákonem byla církev nejprve utlačována bezbožnými Kainovci, ba téměř potlačena. Když pak oni byli zahubeni potopou, stala se opět svobodnou. Zákon zase od Abraháma po Mojžíše neby1 napsán, církev se stále stěhovala, ba v Egyptě byla potlačena. Teprve když byl utopen faraón, přijala Zákon, přešla Jordán, překonala nepřátele a vládla (ačkoli byla několikrát kárána pro přimíšení hříchů). Tedy za Mesiáše má církev prožít dvojí stav: jeden mezi nepřáteli, kdy bude sužována jako dosud, druhý, kdy bude s Kristem vládnout nad nepřáteli, jak již očekává.
   12. Z toho plyne, že také sám vůdce a hlava nepřátel, satan, bude zajat a veden v triumfálním průvodu. Že tomu tak bude, předpovídají boží věštby. Bude svázán velkým řetězem a zavřen do propasti své tmy, aby se již dále nepokoušel svádět národy po všech oněch tisíc let posledního věku (Zjev. 20). Věříme, že tím řetězem bude sama všemohoucnost našeho Boha, jíž zuřivost satana bude spoutána ohlávkou. Jestliže bude dáno pochopit také vnější prostředky této boží moci a jestliže uvěříme, že řetěz světla a pravdy bude po článcích uspořádán do tvaru řetězu tak, že ani sám satan nebude moci jeho články rozbít, co je na tom nesmyslného? Vždyt on držel až dosud národy svázané řetězy buď hrubé nevědomosti nebo falešně vyloženého vědění a tím omylů. Proč by tedy již nebyl on spoután zářivými svazky světla a pravdy, aby jsa jimi svázán musel se zdržovat v propasti svých temnot a nemohl odtud vystrčít hlavu. Moc pravdy vyzbrojené světlem je opravdu nepřekonatelná.
   13. Tehdy bude všeobecný mír v celém světě, až se odevšad odstraní nenávist i příčiny nenávisti, vzájemné rozepře. Neboť lidé nebudou míti, oč by se přeli, když všichni budou před sebou jasně vidět tytéž pravdy. A nikoho nebude uvádět v rozpaky nejednotnost názorů, protože všichni budou vyučeni nikoli od lidí, kteří se v názorech rozcházejí, nýbrž od Boha, který jest pravda; vždyť jediná svatá cesta Sióna, od níž ani blázni nemohou se odchýliti, bude třeba před očima všech (Iz. 35, 8) a když bude dáno všem jedno srdce a jedna cesta, aby se všichni báli Hospodina (Jer. 32, 39). Tehdy se naplní, co bylo předpověděno, že rozkují národy své meče v radlice a své oštěpy v srpy a nepozdvihne národ proti národu meče a nebudou se učit boji (Iz. 2, 4. Mich. 2, 3). A bude sedět každý pod svou révou a pod svýrn fíkem a nebude nikoho, kdo by ho odháněl (Mich. 4, 4). Neboť nebude více slyšet o násilí (Jer. 60, 18). Viz též Iz. 65, 21, 22, 23, 25 a 66, 12, 13, 14 a porůznu u proroků, kdekoli se slavnostně popisuje pokojné království vladaře míru, Krista.
   14. Tak se naplní slib Hospodinův o jediném ovčinci a jediném pastýři, ježto v jednotu stáda budou svoláni i lvi, vlci, medvědi a pardálové (kap. 11). Bude to věk opravdu zlatý, více než šalomounský. Lidé se vrátí k zdravému rozumu, odnaučí se životu zvířecímu a začnou žít a pěstovat jakožto lidé život rozumný, duchový, božský. Tak budou šťastně zakončeny všechny předcházející pohromy. A v pravdu se změní báje, že Fénix se z plamenů znovuzrodí krásnější, když po tolika záhubných sporech, kterými málem shořela církev i svět, vrátí se nová tvář, bělejší než sníh. Sama církev se bude divit svým pouštím, svým samotám a svým zříceninám, tak podivuhodně napraveným (Iz. 49, 19).
   15. To bude sobota církve, sedmý věk světa, v němž po šesti tisíci letech neustálých prací, námah, bojů a pohrom bude dáno odpočívat, než zazní oktáva věčné blaženosti. Pak porozumíme slovům Petra, neoznačujícího konec světa jiným znamením, než že u Pána jeden den budou tisíce let a tisíce let den jediný (2. Petr 3, 8). Jako totiž dílo stvoření tvorů bylo vykonáno za šest dní a sedmý den byl přidán jako den odpočinku, tak dílo tvoření církve potrvá šest tisic let a bude pak přidáno sedmé tisíciletí odpočinku, uvažování, požehnání a radosti. Tehdy se bude slavit sobota po sobotě, aby každé přičházející tělo se klanělo před Pánem (Iz. 66, 23). Požehnání pak bude přebývat vprostřed země (Iz. 19, 24, 25). Tehdy zajisté celá církev bude zpívat: Hle, jak je to dobré a příjemné, když bratři přebývají v jednotě atd. Tu bude Hospodin udílet požehnání a život až na věky (Žal. 133).
   16. Tak bude beránek slavit svou svatbu s nevěstou ve své zahradě oplývající vonným kořením a řekne: Vejdi do mé zahrady, sestro, choti má! Smísil jsem svou myrhu se svým vonným kořením. Snědl jsem plást se svým medem a vypil jsem své víno se svým medem. Jezte, přátelé, a pijte, a opojme se, atd. (Píseň Šal. 4 a 5).
   17. Někdo řekne, že jsme opojeni již nyní, nebo že sníme. Ale kéž ten, kdo se chystá takto opojit své přátele a kdo svému milému dává sen (Žal. 127, 4), by již tak opojil všechny lidi proudem svých rozkoší (Žal. 36, 9, 10) a nechť pošle všem takovéto sny, které nesní o ničem jiném než o Kristu, nebi, společném spasení, vespolné lásce a vzdělávání a oné sobotě bez bídného otroctví hříchu! Jistě také když prorok předpovídal církvi tyto přelíbezné věci za jejího nejtruchlivějšího stavu, měl sám stejně jako jiní pocit, že sní, a proto dodal: Jako ze sna jsem procitl a hle, můj sen je mi sladký! (Jer. 31, 23, 24, 25, 26.)