KAPITOLA VI.

NADĚJE NA OBECNÉ SVĚTLO PŘED KONCEM SVĚTA JE NEPOCHYBNÁ

   Ať pozorujeme boží nebo lidskou přirozenost a skutky, jak jsou dosud spatřovány ve svém postupu, ať sledujeme i předpovědi boží o posledním stavu světa před vstupem do věčnosti, všechno nám přikazuje doufat ve věci větší a lepší věcí minulých.
   2. Předně totiž stavba a správa samotného světa je velmi podobná divadelní hře, ba dokonce je hrou, kterou na zemi hraje moudrost boží se syny lidskými (Přísl. 8). Hře však nic není více vlastního než že diváky, kteří na počátku málo rozumějí, kam děj směřuje po podivných zmatcích a zápletkách nakonec zavede tam, že když se hra chýlí ke konci, všechno dřívější i přítomné, i to, co bylo ponecháno na závěr, více a více se odhaluje pochopení všech diváků. Herec si teprve tehdy získá potlesk, jestliže všem se stane jasným, že všechny zápletky došly k veselému konci. Zdalipak se sluší očekávat od nebeského umělce něco menšího?
   3. Za druhé všechen věk světa, zobrazující věk jednoho člověka,musí konečně přece stanout na nějakém nejvyšším stupni. Jako totiž první utváření člověka začíná údy, jako svým počátkem, potom smysly nalézají předměty, na něž by se upíraly, dále rozum zkoumá příčiny věcí, a z toho nakonec pochází čistější porozumívání věcem, nejčistší pak v samotném stáří, tak také jistě bude údělem světa, jenž prošel nejprve vývojem řemeslným, pak smyslovým, a potom rozumovým, a dosti se až dosud v těchto stránkách zdokonalil aby se někdy povznesl k čistší a abstraktní moudrosti. Aby to jasně vysvitlo, ukažme si to plněji.
   4. V prvním věku světa kvetla zaměstnání potřebná k životu, rolnictví, pastýřství, krejčovství, stavitelství atd., protože člověk vyhnaný z ráje musel hledat ochranu proti nahotě, hladu a nepohodě. Když se zvětšil počet lidí, ale bydlili porůznu v rodinách, dolehla na ně péče o hospodářské záležitosti. Po potopě za Nimroda začala politika a brzy nato umění válečné, asi za časů Abrahamových. Pak za Mojžíše vyvstal věk písma, jež se rozšířilo od Egypťanů k Foiničanům, Chaldeům a Peršanům a znamenitě rozkvetlo. Avšak mágové svá tajemství střežili téměř v tajnosti, nezjevovali je obecnému lidu. U Řeků se konečně začalo stávat veřejným, protože ve veřejných školách se vyučovalo písemnictví a filosofii. Když pak za válek Alexandra Velikého vzaly vědecké snahy skoro úplně za své, počala se u Římanů pěstovat nejprve výmluvnost a po ní filosofie.
  5. Potom kázání evangelia přivedlo na svět náboženskou horlivost a vyvolalo nesmírné spory (neboť byl dán Kristus na znamení, kterému by se odporovalo, Luk. 2), ze kterých vzešly v církvi i mimo ni roztržky, sekty, kacířství a nová náboženství. Následoval věk barbarský, trvající několik století. Ale po vyvrácení Cařihradu zažehlo několik jisker z knihoven v Itálii, Francii, Německu a v jiných zemích evropských světlo nejprve čistších jazyků, pak filosofie a konečně i náboženství, ne však bez odporu tmy a ostré srážky a zase s rozmanitým rozštěpením na sekty.
  6. Při tomto boji se každý snaží svědectvím minulosti dokázat, že pravda je na jeho straně. K tomu účelu se hledalo všechno, co bylo kde možno nalézt (vydatnou pomocí k tomu byl v té době vynalezený knihtisk). Tak bylo úspěšně objeveno ze všech starožitných památek, ze samotných pokladů slova božího i z dílny lidskéko přemýšlení mnoho věcí, které znamenitě proklestily cestu nějakému obecnému světlu, ba někteří se dokonce domnívají, že je to již ono nejvyšší světlo. Protože se však zároveň mnohé, když různí lidé různě to používali, porušilo a pokřivilo a různice se nezmírnily, ale rozmnožily, musí nutně být ještě jiný vyšší stupeň, na němž by konečně sama čistá, jasně objevená pravda, ukazující všem tutéž svou podobu, skoncovala s nejistotou a spory.
   7. Zdá se, že toto po stupních jdoucí rozmnožování světla předem ukázal Bůh již při samém stvoření světla. Stvořil je sice hned prvního dne, ale v jakési nespořádané hmotě. Čtvrtý den, uprostřed svého díla, je rozvedl v několik koulí, větších i menších, a rozmístil je v určité vzájemné vzdálenosti po obloze. Teprve poslední den vytvořil světlo rozumové, lidského ducha, který je nazýván svítilnou boží (Přísl. 20, 27). A stvoření ostatních věcí je líčeno tak, že se postupovalo od nejmenších přes větší k největším, od nižších přes vyšší k nejvyšším, od dobrých přes lepší k nejlepším. Odtud onen boží dovětek, šestkrát opakovaný: A uviděl Bůh, co učinil, a hle, bylo to dobré! Nakonec jako vyvrcholení bylo řečeno, že bylo velmi dobré, co učinil (1. Mojž. 1, 31). Vždyť svrchovaně dobrý Bůh si může odpočinout jen při svrchovaně dobrém dokončení věcí. Máme se tedy bát, že při správě toho, co stvořil, nebude si Bůh podoben? Rozhodně nerozumějí postupu božích skutků ti, kdo pod koncem světa si nic jiného nepředstavují, než nejhorší kal, zmatek, tmu a všelijaké smutné věci, a očekávají tu a předpovídají, jakoby Bůh byl vskutku podoben lidem, kteří nejprve podávají dobré víno, potom horší, a jakoby raději neuchoval dokonalé věci na konec, aby jeho moudrost měla vždy odkud brát nové rozmnožení obdivu a dobrota rozmnožení chvály.
   8. Ale může se mi namítnout, že je tu Danielovo proroctví o čtyřech monarchiích, první zlaté, druhé stříbrné, třetí měděné a konečně čtvrté železné a hliněné. Odpovídám: Proč se však nečtou také následující slova o obecné říši, která bude Kristovou, až onen kámen z hory rozdrtí tyrany, kteří naplnili svět násilnostmi? (Dan 2, 44, 45.) A království i moc a důstojnost královská pod veškerým nebem bude dána lidem vznešených svatých (Dan. 7, 17), až Kristus bude kralovat ne jako dosud uprostřed svých nepřátel nýbrž tak, že nepřátelé mu budou sloužit za podnož jeho nohou (Žal. 110, 2. Žid. lo, 23. Kor. 15, 25, 26). Avšak předpovědi brzy uvidíme.
  9. Povaha syntetické metody (jíž Bůh užívá ve všech svých skutcích) slibuje poslední stupeň světla všestranně dokonalý. Jeho metoda má však takovou povahu, že všechno částečné se spojuje v nějaký souhrn a menší souhrny v souhrn větší a konečně všechny souhrny v souhrn souhrnů. Když tedy dobrodiní boží a vynálezy lidské, ačkoli se porůznu náhodně vyskytují a vznikají, vzrostly přece v hromadu, proč bychom nedoufali ve vrchol celé hromady Zvláště když sebraná pozorování o této věci tvoří poučku. A souhrn podobných pouček tvoří umění nebo vědu nebo zkušenost. A konečně tvoří-li soubor umění a věd soustavu (filosofie, theologie atd.), proč by konečně nebylo možné doufat v soustavu soustav, tj. v nějaké umění všech umění, vědu věd, zkušenost zkušeností, světlo světel?
   10. Doufat v to nám vskutku přikazuje ona touha učit se a vědět, zaměstnávající i mysli lidské, usilující přirozeným proudem vždy výše, dožadující se vášnivě něčeho většího než je všechno to, co již má. To se ukazuje jak v každém člověku, živém obrazu vševědoucího Boha, tak zejména zjevně to vystupuje jak u spisovatelů tak u čtenářů nových knih. Což oni, když píší pro veřejnost (mluvíme o těch, kteří píší, ne kteří opisují, jsouce neschopni užitečné práce) veřejně na své svědomí nevyznávají, že to, co již existuje, nestačí, a že je nutno všemožně hledat něco výhodnějšího? Proto totiž i sami po jiných (někdy i sami po sobě často s velkým svým nepohodlím a velkou únavou ducha) píší, poněvadž ta nebo ona věc ještě nebyla zpracována nebo ještě ne dosti vhodně; avšak buď tuší nebo aspoň mají naději, že se může zpracovat lépe nebo správněji nebo snáze, tak či onak, a proto se o to pokoušejí a podávají to k posouzení jiným. Rovněž ti, kteří dychtí po nových knihách, odhalují vnitřní poznání nějaké mezery, kterou by rádi vyplnili. Neboť kdyby se domnívali, že je již všechno v pořádku, jistě by se s tím spokojili a nepůsobili by si novou námahu a prací nové obtíže.
   11. Hledá tedy svět a hledáním vyznává, že touží po plnější cestě plného světla. Jestliže tato touha je našemu srdci vštípena bez naděje na splnění, bude třeba zahladit tento výrok: Bůh a příroda nedělají nic nadarmo. A jestliže je nezahladitelný, pak touha nebyla nám dána nadarmo a je splnitelná.
   12. Vím, co by se zde mohlo odpovědět: že nejlepší náš Stvořitel ony touhy po stále větších a lepších věcech proto vštípil lidským myslím, aby smrtelníci viděli, že se zde nedostává dokonalého vidění oku, ani dokonalého slyšení uchu, ani nedochází k úplnému splnění našich tužeb, a jaksi se sami od sebe pobízeli obracet touhy k samotné věčnosti (kde všechno je pospolu a kde je proto naplnění a konec všeho). Je však pravděpodobné, že i v tomto životě po celou dobu, co prodléváme na zemi, skýtají se nám stále možnosti, abychom hojněji splňovali své tužby, až dospějeme k nejvyšší hranici, již možno zde dosáhnout, po níž už nezbývá nic než vrchol věčnosti. Neboť takové naplnění stupňů po všech stránkách vyžaduje nejdokonalejší moudrosti našeho Boha. Jako tedy v přírodě nemožnost prázdna dala možnost vynalézt velmi krásná umění, tak se nadarmo spoléháme, že onen útěk lidského ducha před prázdnem a ustavičná touha nějak je vyplnit bude příležitostí, aby nám Bůh dával vždy větší věci a my abychom je hledali a nalézali. Jestliže však je tomu tak, proč nemáme postupovat až k jakési vševědoucnosti? Míním tím vědění svrchovaně plné všeho, co se zde pod nebem předkládá k učení, vyložené v oné trojí knize nám zde dané.
   13. A poněvadž ďábel hned z počátku zneužil oné lidské touhy všechno vědět, vrhl člověka za jeho zvědavost do tmy a dosud ji ustavičně a zuřivě rozmnožuje (k pohaně Boha a prostředků, které poskytuje k obnovení světla), mohli bychom věřit, že i Bůh nerozmnoží své světlo tak, aby všechen sbor tvorů viděl, že vítězství a sláva nenáleží knížeti tmy, ale Stvořiteli světla. Nejen na věčnosti, ale zde na samotném jevišti, kde se bojuje proti Bohu, bude třeba udolat tohoto nepřítele, má-li být triumf našeho Boha a jeho Krista úplný. Dojde-li k tomu, nastane jistě opačný stav světa než onen, který je nyní, protože to, co ďábel uvedl ve zmatek, bude třeba opět uvést v soulad. Neboť dobrota a moudrost našeho Boha může napravit to, co ďábel porušuje, co falešně slibuje může Bůh dát opravdu svým tvorům (vysvobozeným z ďáblovy moci) a ve své všemohoucnosti to již od počátku začal. Když totiž ďábel člověku sliboval život a uvrhl jej do smrti, Bůh právě při této příležitosti přivedenou smrt změnil ve věčný život. Sliboval ďábel spojení s Bohem a odtrhl nás od Boha, Bůh však nás odtržené tím pevněji s sebou opět spojil a na věky se co do podstaty stal s námi jedno. Sliboval, že budeme podobni Bohu tím, že budeme znát dobro a zlo, ale učinil nás podobnými sobě, takže považujeme dobro za zlo a zlo za dobro. Bůh naproti tomu nás opravdu činí sobě podobnými, takže známe dobro jako dobro a zlo jako zlo, že zlo proklínáme a z dobra se radujeme, dobro vyhledáváme a dobrého na věky užíváme. A poněvadž nakonec ďábel zarputile nepřestává lidi svádět, nepřestane ani Bůh stále lidi osvobozovat. dokud ti se nebudou cítit osvobozeni, a on ve své nestoudnosti se nebude cítit zcela zahanben.
   14. Že tomu tak určitě bude, dávají nám konečně již plnou důvěru přesladké sliby Boha, slitovníka našeho. Předpovídají totiž boží věštby, že se rozsvítí v podvečer světa nějaké světlo, které vzhledem k dřívějšímu světlu dosud nejistému (které pro přimíšení tmy nezasluhovalo být nazváno ani dnem ani nocí) bude třeba nazývat skutečným světlem. Jako jeho výsledek se slibuje obrácení všech národů k církvi, aby Hospodin byl králem celé země, jediným Hospodinem a aby jeho jméno bylo jedno (Zach. 14, 7, 8, 9). Totéž se předpovídá u jiného proroka ještě výraznějšími slovy: Bude v posledních dnech přichystána hora domu Hospodinova na vrcholku jiných hor a bude vyvýšena nad pahorky, aby se k ní hrnuly všechny národy a šly zástupy lidu se slovy: Pojďte a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha ]akobova a bude nás učit cestám svým. Pojďte a procházejme se ve světle Boha našeho (Iz. 2, 2, 3, 5). Též jinde popisuje nejobecnější obrácení národů těmito slovy: Povstaň a zastkvěj se, ]eruzaléme, poněvadž přichází světlo tvé a sláva Hospodinova vzešla nad tebou. Neboť hle, tmy zahalují zemi a mrákota národy! Nad tebou však vzejde Hospodin a jeho sláva bude viděna v tobě! A budou chodit národy v tvém světle a králové v záři, jež vzejde nad tebou atd. Nebude ti více svítit slunce za dne a nebude tě ozařovat zář luny, ale Hospodin bude tvým světlem věčným a tvůj Bůh slávou tvou (Iz. 60. 1, 2, 3, 19, 20). Též: Bude světlo měsíce jako světlo slunce, avšak světlo slunce bude sedmeronásobné, až Hospodin obváže ránu lidu svého a utrpěnou jeho ránu uzdraví (Iz. 30, 26). Až rozptýlený Izrael sdruží se všemi národy a jazyky, aby přišly a viděly jeho slávu a přivedly všechny naše bratry atd. (Iz. 66. 18, 19, 20). Až bude kázáno evangelium království po celém světě na důkaz všem národům, dříve než přijde konec (Mat. 24, 14). Neboť evangelium je věčné a bude hlásáno obyvatelům země a všem národům, kmenům, jazykům a lidu, aby se všichni báli Boha, vzdávali mu poctu a klaněli se tomu, kdo stvořil nebe, zemi, moře a prameny vod (Zjev. 14, 6, 7). Až naplní se země poznáním Hospodina jako moře je zalito vodami (Iz. 11, g). Až Bůh dá všem jedno srdce a jednu cestu (Jer. 32, 39) a změní rty národů, aby byly čisté, aby všichni vzývali jméno Hospodinovo a svorně mu sloužili (Sofon. 3, 9). Až se stanou všechna království světa říší Pána našeho a jeho Krista (Zjev. 11, 15), aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř (jan 10). Až kníže tmy, dábel, bude svázán řetězem a zavřen v propasti, aby již nemohl svádět národy (Zjev. 20). A Písmo předpovídá po různu více dalších věcí o slavném stavu církve na zemi.
   15. Dosud však nevidíme takový stav světa a církve, takovou záři světla obracející všechny k sobě, a spoutanou moc knížete tmy. Zbývá tedy, aby nastal, protože je třeba, aby se vrchovatě naplnilo všechno, co je předurčeno úmyslem božím a předpověděno ústy božími.